Červenec 2007

14.diplomek :)

31. července 2007 v 19:42 | Pája |  naše výhry
Ron a Hermiona :)

13.diplomek :)

31. července 2007 v 19:20 | Pája |  naše výhry

12.diplomek :)

31. července 2007 v 16:34 | Pája |  naše výhry

Valentýn- 2.část

31. července 2007 v 14:20 | Makiki |  jednorázovky
,,Nenávidím ji." stěžuje si Cho, když už jsou uvnitř.
,,Co teprve já. Ale co se dá dělat." sklopí oči Hermiona.
,,Obdivuju tě. Já být tebou, už dávno bych ji nejméně stokrát zmrzačila. Musíš s ní zatočit. Ty jediná máš na to právo."
,,Cože? Já? Kdes na to přišla?"
,,Já taky nejsem slepá. Ronovi se líbíš, podle mě se spíš snaží u tebe vyvolat něco jako žárlivost, nebo tak. Dneska na tom plese dostane Levandule za uši."
,,Cho, já tohle nemůžu. Nemám tolik temperamentu jako ty a navíc, Ron si zkrátka vybral Levanduli, takže je to hotová věc."
,,Jednou na tu svou tvrdohlavost doplatíš. No, jak chceš. Ještě se to nějak vyvrbí. Teď bude oběd, asi se už neuvidíme, tak v pět u dívčích umýváren, dobře?"
,,Dobře…ahoj."
Dívky se rozloučí a odejdou do svých kolejí se převléknout.
Hermiona šla pod tíhou všeho toho oblečení a sponek a různých dalších ženských zbytečností k dívčí umývárně. Musela ty věci položit na zem, aby vůbec otevřela dveře. Vešla dovnitř a Cho už tam byla. Měla všude rozložené věci a zrovna vytahovala ven boty, když Hermiona vešla.
,,Ahoj."
,,Ahoj. Páni, to je ale věcí." rozhlížela se Hermiona.
,,Ty máš co říkat." smála se Cho a poukázala na ty tašky co měla Hermiona.
,,No jo. Ták, co se tedy chystáme udělat první?"
,,Ták, nejdřív ti asi udělám nějaký ten účes, trochu tě upravím, pak se teprve převlečeme a hurá na ples." usměje se Cho.
,,Zní to jednoduše, ale horší to bude udělat." vrtí hlavou Hermiona a dívá se na sebe do zrcadla.
,,Ále, nech to na mě. Už jsem to vymyslela, když sis stěžovala na ty tvoje krásný vlny, udělám ti pro dnešek rovný vlasy, co ty na to?"
,,To by bylo super. Jenže, jak?"
,,No, pár šikovnáých kosmetických kouzel, speciální přípravky, tvoje trpělivost…a dílo se vydaří. Tak se posaď, ať se na to vrhnem."
,,Ee, jo." Hermiona se posadila k velkému oknu a vyčkávala co se bude dít. Trochu se bála výsledku, byla na sebe zvyklá tak, jak vypadala, jenže věděla, že Cho tomu rozumí a nezklame ji.
Uběhla snad hodina a nová Hermiona byla na světě. Měla dokonale narovnané vlasy, které ji teď splývaly z ramen dolů a vypadaly mnohem delší. Vlasy měla sepnuté velkou modrou sponou s motýlkem dozadu, aby ji při tanci nepadaly vlasy do obličeje a zbytek vlasů zdobil její záda. Vypadala úplně jinak. Byla i trochu nalíčená, vynikly její nádherné oříškové oči, vypadala jako princezna a Cho se jen obdivně dívala na své dílo. Hermiona se otočila a podívala se do zrcadla.
,,Páni…to snad ani nejsem já!" civěla na sebe užasle Hermiona.
,,Ujišťuju tě, jsme tu jen my dvě, já jsem já a ty jsi ty. Tak co? Líbí?"
,,Že se ptáš! Je to skvělý! Tohle bych nikdy nedokázala, díky!" usmála se Hermiona a nadšeně se dívala do zrcadla.
,,No není zač. Teď se můžeš opatrně navléknout do těch svých šatů a já se také musím připravit."
Po další trochu delší době byly už obě dívky připravené a převlečené.
,,Tyjo, ty tvý šaty jsou fakt nádherný!" rozplývala se Cho nad Hermioninými blankytně modrými šaty. Vypadala jako anděl.
,,Fakt? Díky. Ty tvoje jsou ale taky krásný." Prohlížela si Cho ve světle zelených jarních šatech, které ji dosahovaly až na zem s krátkou vlečkou, dlouhými volnými rukávy. Vlasy měla sepnuté všelijakými třpytivě zelenými sponkami, a pár natočených pramínků vlasů ji jakoby ledabyle spadalo ven. Vypadala opravdu ohromně. Ostatně, jako vždy.
,,Díky. Tak co? Už je skoro sedm. Měly bychom vyrazit, abychom o nic nepřišly a kluci moc dlouho nečekali."
,,Eh, nooo dobře." Hermiona se na sebe znovu podívala do zrcadla.
,,Co je?"
,,Nevypadám v tom divně? Tak jako… přefintěně."
,,To se ti zdá, protože to máš na sobě poprvé. Ale věř mi, vypadáš dokonale. Až tě ostatní holky uvidí, puknou závistí." usměje se Cho.
Hermiona se nejistě usměje, Cho na ni jen mrkne svýma dlouhýma řasama, dívky si schovají věci v umývárně a vyjdou do toho krásného nočního života.
Dívky konečně došly do chodby, která vede ke schodům dolů k Velké síni. Cho se předtím, než došly ke schodům podívala na obrovské hodiny na zdi. Ukazovaly sedm hodin a deset minut. Opravdu šly trochu později, ale to nevadilo, jak říkala Cho, čím později přijdeme, tím větší vzbudíme rozruch jakmile vstoupíme. Cho měla už hodně zkušeností a ty ji činily jednou z nejoblíbenějších dívek Bradavic. To na ní Hermiona vždy obdivovala.
Cho se zastavila před rohem, kde byly schody, takže je zatím nikdo neviděl. Cho se otočila k Hermioně.
,,Tak co? Jsi připravena?" usmála se.
,,Popravdě ne, ale už tak jdeme později, nemáme čas to zdržovat." zaskuhrala Hermiona.
,,Ale no tak. To zvládneš levou zadní s touhle vizáží, opravdu. A hlavně, dneska musíš pořádně nakopat zadek tý Levanduli. Ať už si nevyskakuje. Platí?"
,,No…"
,,Fajn, platí." Nenechala ji Cho domluvit s úsměvem. ,,…držím palce."
Po těchto slovech dívky vyšly zpoza rohu a kráčely si to dolů po schodech, kde před vchodem do Velké síně čekalo jen pár mládenců čekajících zřejmě na své partnerky. Mezi nimi byl i Harry, čekající přímo před schody a když Cho a Hermionu uviděl, zářivě se usmál. Kousek opodál byl také Cormak. Hermiona z něj neměla valnou radost. Viděla, že se na ní kouká, ale zřejmě mu prvních pár vteřin vůbec nebylo jasné, kdo vlastně ta osoba v modrých šatech je, protože udiveně mžoural. Po chvíli si zřejmě uvědomil, že ta tajemná krásná osoba je opravdu Hermiona, jeho partnerka, protože náhled nasadil tak nadšený úsměv, že ani Zlatoslav Lockhart by nebyl schopen takového.
Harry nastavil Cho paži, Cho se s úsměvem chytla a políbili se. Poté se Harry otočil na Hermionu.
,,Páni, Hermiono jsi to opravdu ty? Vypadáš úchvatně!" pochvaloval si Harry a prohlížel si ji. ,,Kdo ti to udělal?"
Hermiona neměla slov, tak ukázala na Cho.
,,Cho je kouzelnice." usmál se,
V tom k nim došel Cormak.
,,Ahoj Hermiono! Vypadáš nádherně!" vysoukal ze sebe.
,,Ehm, díky Cormaku." Hermiona z něho neměla takovou radost, jako on z ní. Ani Cho.
,,Harry, kdepak je Ron?" zeptala se Cho.
,,Hádej. Ta slonice přišla a odvedla ho ihned na taneční parket. Chudák, byl úplně bez šance se jí ubránit." líčil Harry.
,,Však my ho zachráníme." rozhodla Cho. ,,půjdeme?" zeptala se Harryho.
Cormak nastavil Hermioně paži, stejně jako Harry Cho. Hermiona si ji trochu neochotně vzala a oba páry vstoupily do Velké síně.
Velká síň vypadala trochu šíleně. Byla vyzdobená valentýnsky a to doslovně. Všude visely balonky ve tvaru srdíček, stoly měly ubrousky se srdíčkama, všude byly květiny, podlaha celá zářila, parket se protáčel pod barevnými magickými svítidly, pódium bylo na červeno a ze stropu visely konfety a srdce…Lockhart si dal opravdu záležet. Každopádně atmosféra vyhovovala. Studenti buď tančili právě puštěný ploužák na parketu, nebo seděli a povídali si a se seznamovali se, nebo byli u baru a dávali si jídlo, nebo punč. Na chvíli se někteří otočili ke dveřím aby se podívali kdo k nim zrovna dorazil a obdivně si prohlíželu Cho, která šla vepředu a poté i Hermionu, která byla hned za ní. Cho zahlédla zoufalého Rona hned na parketu a vedle něho se šíleně do hudby vrtěla Levandule. Vypadala popravdě naprosto příšerně. Měla na sobě křiklavě růžové šaty s volánky, které z ní udělaly teď už ale naprosté prasátko. Do toho měla culíky s růžovými stuhami a střevíčky. Ron z tance opravdu nebyl nadšený, to bylo poznat na první pohled. Podíval se ke dveřím a k úlevě zjistil, že Harry, jeho záchrana je konečně uvnitř. Pak se zadíval na tu okouzlující osobu vzadu za Cho a Harrym, která kráčela dovnitř s Cormakem. Dost dlouho ji zkoumal a poté zjistil, že je to Hermiona, protože poznal její rysy obličeje. Okamžitě zůstal stát jako z kamene. Levandule ale přesto stále tančila bez zábran a pohazovala culíky.
Hermiona, Cormak, Cho a Harry se usadili u stolu kousek od parketu. Ron se okamžitě sebral a šel k nim. Levandule běžela za ním.
,,Ehm, ahoj." Pozdravil nervózně Ron partu. ,,Hermiono…vypadáš….opravdu…" začal Ron.
Nestačil to však doříct, jelikož do něj Levandule tvrdě žďuchla loktem.
,,Au!" Ron se popadl za břicho.
,,Lonánku, nechceš jít zase tančit?" navrhla Levandule.
,,Ne, už nemůžu."
,,Hermiono, tak si půjdeme zatančit my, co ty na to?" navrhl Cormak.
,,Moc ráda." Podívala se pohrdavě na Rona a Levanduli a odešla s Cormakem na parket si zatančit.
Cho odtáhla Harryho k baru, nalili si punč a navzájem se krmili čokoládovým dortem.
Ron tupě zíral na parket a díval se na tančící páry. Levandule se na něj věšela a nalévala do sebe punč. I Ron v sobě už měl dvě skleničky. Hudba hrála, mezi páry se mezitím připojili i Cho a Harry a chudak Ron tam musel sedět sám s Levandulí. Když už jí měl dost, poslal ji pro nějaké jídlo a punč. Mezitím ke stolu došla udýchaná Hermiona.
,,Kde máš Cormaka?" zeptal se jízlivě Ron.
,,No, odešel tam někam k baru, přinese mi pití. A kde ty máš Levandulinku?" pitvořila se Hermiona s posměchem.
,,Hele, nechápu, proč ti vadí. Ten tvůj Cormík je pěkně trapnej."
,,Jo? To si myslíš? Abych ti pravdu řekla, ta tvoje Levandulinka je taky pěkně děsná." kritizovala ji upřímně Hermiona. ,,A vůbec, co je ti vlastně do toho s kým chodím? Tebe taky nikdy nezajímalo, že ta tvoje Levandule mě furt uráží. Nikdy jsi nebyl schopen slova, takže mě nepoučuj, už jsem velká."
,,To se mi nezdá. Ten Cormak je pěkně nafoukanej, určitě tě chce dostat."
,,Dostat kam?"
,,Ty víš kam! Tak otevři oči Hermiono, tohle není týpek pro tebe."
,,Co?! A kdo teda? Snad ne ty? Ty, který jsi zbabělec, nikdy se mě nezastaneš? Už mě unavuje tě pořád poslouchat, ty tvé rady, sám by sis měl pomoci, jinak tě ta tvá Levandule zašlape do země!" Hermiona vstane.
Mezitím přidupe Levandule.
,,Lonánku! Co ty tady děláš s TOUHLE?!" ukáže na Hermionu.
,,Ale prosímtě, zase nebuď hysterická…" uklidňuje Levanduli Ron, ale zřejmě to mělo opačný efekt.
,,Hysterická? Já? To ona mi tě chce vzít! Je to mrcha!"
,,Ale no…"
,,Žádné no! Zkrátka se s ní přestaneš stýkat! Je to zmije, nadávala mi!"
,,Co?! Tos byla první ty! Už dávno! Přestaň tady takhle lhát Levandule, je mi z tebe nanic."
,,Vidíš to Lonánku? Zase lže! Říkám, je to mrcha! Tak a teď si budeš muset vybrat, buď já, nebo ona!" začla řvát Levandule a všichni začli sledovat opět tuto scénu, v hlavní roli, jak jinak Levandule.
Než Ron stačil vůbec něco odpovědět Hermiona práskla skleničkou o stůl a utekla ven.
Cho začla vyjeveně zírat, to samé Harry a ostatní.
,,Ajaj…doufám, že ten Ron neřekne nějakou blbost." komentovala to potichu Cho.
,,Levandule, seš fakt příšerná, nechápu jak něco takového můžeš vůbec vypustit z úst. Je konec. Teda pokud ovšem vůbec něco začalo." Ron konečně sebral odvahu a vše jí pěkně vytmavil. Poté se sebral a odešel pryč za Hermionou.
,,Joooo!" usmála se na Harryho Cho a jásala. ,,…teď se prostě musí dát dohromady."
Ostatní se trochu pobavili s tímto incidentem, Cormak zatím došel ke stolu a divil se kam se poděli, Levandule se tam pustila do hysterického breku, který naštěstí přehlušila opět hrající hudba a romantická nálada párů.
,,Hermiono! No tak počkej přece…" Ron dobíhal Hermionu, která si to rázovala nahoru, zpět do dívčích umýváren. Do chodby prosvítalo měsíční světlo a zdáli jste ještě mohli slyšet hudbu vycházející z Velké síně.
Hermiona ho neposlouchala a cílevědomě šla přímo vpřed a neotáčela. Proto, že byla na Rona naštvaná a proto že oči měla proslzené, přestože se je snažila potlačit.
,,Hermiono, zatraceně, zpomal…" Ron furt běžel vedle Hermiony, sotva jejímu naštvanému kroku stačil.
,,Vím že jsi naštvaná…ona to tak nemyslela." snaží se ji uklidnit Ron.
,,Jestli tě to potěší, právě jsem se s Levandulí rozešel…mělas pravdu."
,,Tos opravdu nemusel. Klidně jsi s ní mohl být dál, hlavně když si jí řekl, že ji máš rád, tohle se nedělá." řekla Hermiona po chvíli, ale na Rona se ani neotočila a stále šla vpřed.
,,Cože jsem jí řekl? No to snad proboha ne… Hermiono je to lež, nevím co ti nakukala, ale vůbec nám to neklapalo." vysvětluje Ron. Hermiona vůbec nereaguje a pokračuje ve své činnosti.
,,No tak…věř mi, bál jsem se jí to říct, víš jak by ječela a teď momentálně asi ječí ve Velké síni…."
,,Zřejmě na mě za chvíli sesleš nějaké své děsivé kouzlo, upřímně se toho bojím, byl bych radši kdybys to nedělala, aspoň bych ti to mohl vysvětlit, ale ty se ne a ne zastavit."
,,Mě přece nemusíš nic vysvětlovat. Nic mezi námi není." ozvala se konečně Hermiona.
,,Ne?"
,,Ještě se ptej…zrovna ty. Nikdy jsi mi neřekl nic hezkého, nikdy jsi mě nikam nepozval. Nechápu, jak se ještě můžeš takhle hloupě ptát."
,,Protože jsem se bál tvé reakce. Vidíš? Tohle děláš když se naštveš a co bys teprve dělala, kdybych tě tím nějak rozčílil…."
Hermiona opět nereagovala, už byli skoro u umýváren.
,,Věř mi prosím. A co ty? Jak je to u tebe? Proč jsi tak žárlila? Pravdu."
,,Tobě nemusím nic vysvětlovat Ronalde. Bude lepší, když to zůstane tak jak je."
,,Ne, ty se z toho vyvlíkáš. Chci konečně vědět jak to je. Teď když už jsem ti konečně řekl já pravdu."
Hermiona se mu nedokázala podívat do očí, tedy stále šla dopředu a Ron chudák poskakoval vedle ní.
,,Rone…chováš se opravdu hloupě. Kdyby ses tak nechoval…"
,,Tak? Tak co?"
,,Radši nic."
,,Co?"
,,Rone, nech to být."
,,Ne nenechám. Jestli mi to teď hned neřekneš, tak udělám něco, co bych sám od sebe asi neudělal. Aspoň ne hned."
,,Cože?"
,,Nutíš mě k tomu."
,,Já? Ne nenutím. Ani nevím k čemu."
,,Fajn, chtělas to, tak tady to máš."
Ron zastavil Hermionu a políbil ji. Oba ztratili pojem o čase, o tom kde jsou a Hermiona si ani nestihla uvědomit co Ron dělá, ale nebránila se. Uběhlo pár zdlouhavých vteřin, když se ti dva od sebe odtrhli, aby nabrali kyslík.
,,No. A teď na mě sešleš nějaké protivné kouzlo. Já to vím. Ale chtělas to. Donutila jsi mě k tomu."
,,To není pravda, tos udělal sám."
,,Ne, tys to chtěla, nechtělas mi to vysvětlit, tak jsem to musel udělat sám."
,,Udělat co?"
,,První krok."
,,Aha."
,,Zatraceně, kde máš to kouzlo? Já čekám."
,,A co když to neudělám?"
,,To bych se velice divil."
,,Divit se budeš."
,,Prosím ať je to bezbolestné."
,,Bude."
Tentokrát Hermiona políbila Rona. Druhý polibek, byl mnohem hlubší, než ten první. Hermioně v této chvíli úplně přestali pracovat smysly, vše řídilo něco neznámého….a trvalo to snad věčnost….
,,Ty ses naučila nové kouzlo?"
,,Jo. A ani nepotřebuju hůlku."
,,Přesto je účinné. Dokonale jsi mě omráčila. Myslím, že mě z toho budeš muset zotavit."
,,Ani náhodou."
Do třetice všeho dobrého, tato dvojice se opět vášnivě políbila. Trvalo to sekundy, minuty… ale věděli, že přesto, že tento polibek jednou skončit musí, určitě to opět zopakují. Hermiona konečně našla to, co hledala. Pravou lásku. A věděla, že neskončí.
,,Co takhle se vrátit?" navrhl Ron.
,,Nebojíš se Levandule?" zeptala se Hermiona s úsměvem.
,,Ne, při našem štěstí, možná už tam ani nebude."
,,Dobře, tak jdeme."
Ron nastavil Hermioně paži jako pravý gentlman, Hermiona se zářivě usmála a oba vykročili zase zpátky do Velké síně, tentokrát jako nerozlučný pár.
Odteď věděla, že pro každého může mít Valentýn své vlastní kouzlo. Ke každému ovšem přijde až ve vhodnou chvíli. Stačí věřit. A pokud to přece jen nevyjde, nezoufejte, lásku nepotkáte pouze na Valentýna. Potkáte ji, až ona sama se rozhodne.

Valentýn- 1.část

31. července 2007 v 14:19 | Makiki |  jednorázovky
Únor. Pro většinu studentů Bradavic znamenal tento měsíc zamilované schůzky, dárky a setkání, na který by se snad každý těšil. Pro někoho však působil tento měsíc stres a z toho později zklamání. Jedním z těchto lidí byla i Hermiona Grangerová. Inteligentní mladá dívka z Nebelvíru. Svérázná a spravedlivá. Avšak nikdy nebyla tou pravou atraktivní dívkou pro ostatní chlapce. Skrývala se v ní totiž krása, kterou zatím nikdo neobjevil. To ji velice trápilo.
Letošní Valentýn škola naplánovala úplně jinak. Tedy spíše, tento nápad vymyslel jeden z profesorů. Zlatoslav Lockhart. Muž mladých dívčích srdcí byl opět přijat do profesorského sboru Školy čas a kouzel v Bradavicích. Hlavu měl sice úplně vygumovanou, ale jeho povaha a nápady mu zůstaly. Byl to opravdu expert na různé akce a večírky a vzal si na mušku právě Valentýn. O všem svědčil tento vývěsek, který jste mohli najít v každé společenské místnosti a na chodbách:
Mí milí přátele, zamilovaní nebo nezamilovaní, zadaní nebo nezadaní. Všechny vás srdečně zvu na Valentýnský ples, který se bude konat 14.února ve Velké síni od 7 hodin do doby neurčité. Právě zde zamilované páry mají možnost zatancovat si ploužáky na parketu, či nezadaní mladí lidé najít svou novou lásku. Neváhejte, oblékněte si co nejsvůdnější společenské hábity a šaty a vydejte se sem, za zábavou, která nekončí! Nebudete litovat!
S pozdravem,
váš profesor Zlatoslav Lockhart
Hermiona opravdu toužila po tom, najít toho pravého. Ale bohužel, nikdy nebyla s nikým šťastná, nikdo jí nevyhovoval. Dokonce se bála posměšků ostatních, že by šla na ten ples sama. Ostatní dívky totiž neklebetily o ničem jiném, než o tom, jak si tam a tam užívaly chvíle se svými chlapci. Těmto rozhovorům se Hermiona raději vyhýbala, protože jí působily bolest.
Jednou večer, když ostatní byli ve společenské místnosti a bavili se, Hermiona seděla v ložnici na zemi u svého kufru a dívala se na své společenské šaty. Byly blankytně modré, krásně se třpytily, splývaly až na zem a vypadaly skoro andělsky. K tomu měla Hermiona stříbrné střevíčky a stříbrnou sponu do vlasů. Tyto šaty byly Hermioniny nejoblíbenější, dokázala se na ně dívat celé dny a představovat si samu sebe, jak v nich kráčí po schodech a dole na ni čeká…její vyvolený. Byly to její sny, nikdy se s nimi nikomu nesvěřovala, věděla, že tenhle sen se jí snad nikdy nesplní a že by se jí akorát tak smáli. Také se styděla v těchto šatech vyjít na ten Valentýnský ples. Nechtěla být terčem posměchů jako vždy. Ale hrozně moc toužila tam jít, dívat se na tančící páry, možná by se jí i poštěstilo někoho najít. Úplně by jí však vyhovovalo, kdyby se mohla stát neviditelnou.
Ještě napůl zasněná zavřela Hermiona kufr i se šaty a sešla dolů do společenské místnosti. Byl čtvrtek a přesto, že někteří měli ještě hordu domácích úkolů, vykašlali se na ně a radši si užívali. To Hermiona už měla všechny úkoly hotové. Hermiona se rozhlédla po společenské místnosti a hledala někoho, ke komu by šla a ským by si popovídala. Harry tu nikde nebyl, asi trávil čas někde s Cho, jako vždy. Ron byl s dvojčaty Weasleyovými u krbu a dvojčata mu právě vysvětlovala princip nějakého jejich zřejmě nového výrobku. No, popravdě, moc lidí na výběr Hermiona neměla, ale zahlédla sedícího Nevilla u stolu, který byl momentálně sám. Hermiona k němu došla a pozdravila ho:
,,Ahoj Neville."
,,Ahoj" usmál se Neville, vypadal spokojeně.
,,Koukám,že máš dobrou náladu."
,,No…právě rozdýchávám to, že Ginny souhlasila s tím, že se mnou půjde na ten ples." pochlubil se Neville Hermioně.
,,Aha…" teď Hermioně opět poklesla nálada, už i Neville má partnera na ples, jen já ne.
,,Ehm, no a co ty Hermiono? S kým tam jdeš?" zeptal se Neville.
,,Totiž…já…no…ještě vlastně ani nevím…" Hermiona se zadívala do země. ,,…poslyš Neville, už musím jít. Tak se měj." Hermiona nechala Nevilla sedět samotného u stolu a znovu se vrátila do ložnice. Co už se dalo jiného dělat.
Druhý den na obědě snad nikde nebylo jiné téma, než zítřejší Valentýnský ples. Pro Hermionu to nebylo nijak zvlášť příjemné tam sedět. Byla tam totiž jediná bez partnera. Cho tam seděla s Harrym a Levandule se tam plazila po Ronovi. Nebylo poznat, jestli je to Ronovi po chuti, ale Hermiona měla sto chutí té Levanduli jednu pořádnou vrazit. Měla na ni jedovaté poznámky.
,,Já jdu zítra na ples s Lonánkem viď milášku?" chlubila se Levandule.
Cho povytáhla obočí. I ona Levanduli z hloubi duše nenáviděla.
,,Ehm, to je…úžasné." konstatovala Cho ironicky a protočila oči k Hermioně, aby jí vyjádřila, co si o Levanduli myslí.
,,A co ty Hermiono? S kýmpak jdeš TY na ples?" zeptala se jedovatě Levandule.
Hermiona k ní otočila otrávený pohled.
,,Co je tobě do toho?! Ať už půjdu s kýmkoli, TOBĚ se s tím svěřovat rozhodně nebudu." odvrátila Hermiona Levanduli s přetvářkou, na kterou bohužel není zvyklá.
,,Podle toho jak kysele se tváříš, odhaduji, že tě nikdo ani nepozval." Levandule zasáhla přímo do černého.
,,Hele sklapni! Proč seš taková? Je mi z tebe špatně Levandule." setřela ji Cho.
Ron a Harry mlčeli, přestože věděli, že pokud rychle nezmění téma, tak se tu strhne pořádná dívčí válka. Jako vždy.
,,Takovýhle ksichtík věnuju jen tobě Levandule, ale tvoje směšná karikatura bude na očích každému."
,,Ty…!" už už se Levandule nadechovala na to, aby na Hermionu opět vyprskla nějakou rádoby smysluplnou urážku.
,,Tak už dost! Pojď Hermiono…" zastavila ji Cho a odešla s Hermionou pryč z Velké síně.
,,Kráva jedna, já bych jí…" rozčiluje se Hermiona, když za sebou holky zabouchnou dveře do dívčí umývárny.
,,Jo, vím co. Nechápu toho Rona, jak s ní může vydržet?" přidává se Cho.
,,No to nevím, myslím že je mu to jedno…aspoň tak vypadá."
,,Ne. Myslím, že to snad ani nevidí, nebo co. Každopádně vždycky se přiklopýtá k nám, když jsme někde s Harrym a táhne ho chudáka Rona za sebou, je jako bez rozumu. Mnohem raději bych na jejím místě viděla tebe…" svěřuje se Cho.
,,Prosímtě, to je naprosto nemožné. To by…prostě nešlo." vrtí hlavou Hermiona.
,,Ale no tak, jste pro sebe jako stvoření. Tolik by vám to slušelo…Ron vypadá s tou slonicí jako ten největší magor na světě, když jseš tady ty. Jako by se trefil těsně vedle a…"
,,Ne Cho, my s Ronem prostě nemůžeme být spolu. Neklapalo by to, věř mi."
,,No… dobře jak chceš. Ale ještě nad tím uvažuj, dobře? A hm, smím se zeptat, s kým jdeš tedy na ten ples?"
,,Popravdě…nikdo mě nepozval." řekne smutně Hermiona
,,Hm…přemýšlím. Co takhle jít s Cormakem? Ten by tam s tebou určitě šel, je z tebe celej vedle, jsi totiž první holka, která mu kdy dala kopačky. Vím, je hroznej, ale lepší než nikdo, co ty na to?" navrhne Cho.
,,Ach jo, nic jiného mi asi nezbyde."
,,Dyť se tam s nim ani nemusíš bavit. Prostě jen bude tvůj doprovod."
,,Tak jo." pousměje se Hermiona. ,,Díky."
,,Není za co. Tak fajn, nemusíš ho ani dnes vidět, já mu řeknu ať na tebe zítra počká před vchodem do Velké síně, dobře?" usměje se Cho.
,,Dobře."
,,Jo, tak já jdu, domluvila jsem se s Harrym, že když je víkend, tak si ho co nejvíce užijeme. Tak ahoj."
,,Ahoj."
Nastal ten dlouho očekávaný den. Když Hermiona vstávala z postele, zjistila, že je jediná ještě v posteli. Bylo už skoro 11 hodin, ale byla unavená, protože v noci vůbec nemohla usnout. Podívala se do zrcadla. Byl to opravdu zoufalý pohled. Pačesy jí vstávaly na všechny strany…Ajaj, kdyby ji teď někdo viděl, byl by to pro něj určitě šok. Dneska rozhodně plánovala to, že se zkrátka nezesměšní. Už nechtěla aby ji brali pouze jako nějakou šprtku. Ne. Dneska žádný trapas.
Když přišla do Velké síně na snídani, stále tam ještě vysedávalo spoustu lidí, zamířila ke svým kamarádům.
,,Ahoj."
,,Ahoj." pozdravili ji kluci jednohlasně.
K Hermioninému potěšení tam dnes neseděla Levandule. Jen Harry a Ron. Cho seděla u kamarádek.
Když se kluci bavili o nějakém novém famfrpálovém družstvu z Finska, uslyšela Hermiona někde z levé strany jakoby hopsavé kroky. Otočila se.
Byla to Levandule, která hlučným hopsavým krokem, kterým mimochodem nedoskočila snad ani pět centimetrů vysoko, mířila rovnou k místu, kde seděli.
,,Áhoj Lonánku." pozdravila Levandule Rona, pověsila se na něho a Harry se mohl málem smíchy potrhat, ale úspěšně to zakrýval.
Hermiona zas začla dělat zhnusené ksichtíky. Zachránila to Cho, která přišla hned poté, co Levandule, jelikož si určitě všimla toho, že jde Levandule. Toho si nejde nevšimnout.
,,Ahoj znova." přisedne si Cho k Hermioně.
,,Ahoj." Pozdraví ji Harry, Ron a Hermiona. Levandule se k tomu nijak nemá a Cho to ani nevadí.
,,Poslyš Lonánku, nechceš si teď někam vyjít? Mě to tu nebaví." stěžuje si Levandule.
,,Ehm…no…"
,,Ale my teď jdeme s klukama hrát famfrpál." záchrana příjde tentokrát ze strany Harryho.
,,Tss, už zase?! Ty na mě nikdy nemáš čas Lonánku!" hysterčí Levandule a tváří se ublíženě.
,,A ty se divíš…" zamumlají Cho a Hermiona jedním hlasem.
Harry se začne opět tlumeně smát.
,,Hele, tak já tam půjdu a budu se na vás koukat joo?" řekne s náhlým nadšením Levandule.
Ve spolku opět poklesne nálada.
,,No…" Ron se stále nemůže vykváknout.
,,Tak jo!" obejme Rona, který vypadá jako by ho dusila a odběhne zase pryč, nejspíš se upravit.
Nastane ticho.
,,Ta di nedá pokoj člověče…" stěžuje si teď zase Harry.
,,Ehm…"
,,Rone, seš fakt zbabělec. Proč nic nikdy neřekneš?" vyjede na Rona Hermiona.
Cho zpozoruje že se opět blíží nějaká hádka. Včas to zarazí.
,,Ee…lidi, všimli jste si, že se ta Levandule nezeptala, kdy vůbec ten famfrpál hrát?" mění Cho téma.
,,Aspoň nějaká pozitivní věc." usměje se na ni Harry. ,,…holky jdete se tam podívat?"
,,Dobře, ale jen na chvilku." odpoví Cho.
Zatímco kluci dováděli na hřišti s dvojčaty Wealeyovými, Lee Jordanem a Deanem Thomasem, holky seděly na tribuně a sledovali je. Hermiona a Cho seděli dál od hloučku dalších nebelvírských dívek, které se nudily a vyzařovaly sebevědomím, které Hermiona a Cho upřímně nenáviděly. Cho byla celá nervózní z těch holek, které se furt usmívaly na Harryho a měla velké pokušení vytáhnout svou hůlku a seslat na ně nějaké opravdu děsící kouzlo.
,,Cho…potřebuju radu." oslovila ji náhle Hermiona.
Cho se vytrhla z naštvaného zírání na ty naivní holky a obrátila se na Hermionu.
,,Jen povídej." usmála se.
..Totiž, je mi to hloupý, ale…já fakt nevím, co se sebou na ten dnešní večer udělat. Šaty mám, všechno mám….ale, co mám krucinál dělat se svými pačesy a jak se mám nalíčit….prostě, ty tomu rozumíš líp."
,,Blázníš? Ty tvé vlasy zbožňuju! Vždycky jsem chtěla mít takové kudrlinky, jako ty a ne nudné rovné vlasy jako mám já."
,,Prosímtě, takové vlasy jako ty bych zase chtěla já! S těma se dá dělat věcí. To já nemůžu."
,,Ty jsi prostě tvrdohlavá…" směje se Cho. ,,…no dobře, pomůžu ti. Víš co? Sejdeme se u dívčích umýváren a tam se převlékneme."
,,Jsi zlatá. Dobře, v kolik?"
,,Hm…v pět? Dvě hoďky budou stačit."
,,Dobře." usměje se Hermiona.
,,Fa…ježiši ne." zhrozí se najednou Cho.
,,Co je?" ptá se Hermiona.
,,Radši se ani neotáčej."
Hermioně to ani nedá a otočí se. Zahlédne toho, koho nemůže ani cítit. Levandule si to vesele kráčela po tribuně, usadila se o kousek výš, než seděly Cho a Hermiona a dotěrně s ohromnou zuřivostí zamávala na Rona. Hermiona byla tak vykolejená z její přítomnosti, že se rozčileně otočila k Cho.
,,Co ta tady kruci dělá??? Dyť neměla ani páru, kdy chtěj kluci hrát, ne?" mumlala vzteky Hermiona.
,,Já fakt nevím, ježiš já ji asi budu muset uškrtit, jinak nám v životě nedá pokoj." připojí se Cho.
Dívky sedící opodál přestaly házet zářivé úsměvy na kluky a podívaly se se zdvihnutým obočím na Levanduli. Zřejmě vůbec nemohly pochopit jak někdo jako ona může zabodovat u nejlepšího přítele slavného Harryho Pottera. To jediné měly s Hermionou a Cho společné.
Cho už to nemohla vydržet. Opět se otočila na Levanduli a jízlivým hlasem sezeptala: ,,Ehm, Levandule…to je ale překvapení. Co ty tu děláš?"
Levandule odtrhla oči od Rona a zadívala se udiveně na Cho.
,,Co tě to překvapuje? Dyť jsme se domluvili, že se sem přijdu podívat."
,,Jenže…ani jsme ti nestihli říct, v kolik tu vlastně kluci budou. Tak jsem…" nenechává se odbít Cho.
,,To víš, čekala jsem snad celou hodinu před Nebelvírskou kolejí. Nikoho jsem tam neviděla a pak přišel Neville, tak jsem se ho zeptala, kdy budou hrát a on mi řekl, že už hrajou, tak jsem tady, to je celé. A teď když dovolíš, chtěla bych fandit svému miláčkovi." informovala ji Levandule s nosem nahoru.
Hermiona mlčela. Měla na ni hrozný vztek, Levandule ji víc než opravdu hodně vadila. Cho ale neskrývala svou výbušnou asijskou krev a vstala.
,,To mi sakra řekni, proč se k nám pořád pleteš?! Je úplně jasné, že Ron tě nemá moc v oblibě, jenže ty jsi prostě tak strašně dotěrná, že už to snad ani není možný! Říkám ti, k němu se fakt nehodíš!" vyjela na ni Cho.
Levandule na ni zírala jako na blázna.
,,Co si to dovoluješ?! S Lonánkem nám to skvěle klape, dokonce mi říkal, že mě má rád!" bránila se hystericky Levandule.
Všichni se otočili a sledovali tuhle scénu. I kluci, kteří přestali hrát, jelikož se to i k nim doneslo. Tohle nešlo přeslechnout. Ron se snažil dělat, jako že si toho nevšímá.
Hermiona už pukala vzteky. Také vstala.
,,Jo? Áhááá, takže Lonánek tě má rád, co? A tos ho donutila ho to říct nebo co?" přidala se Hermiona.
,,Hele ty netýkavko, přestaň se mezi nás furt plést, s Lonánkem se máme rádi a co ty víš, třeba se jednou vememe a budeme mít krásné děti. Jenže ty se svou povahou se neprovdáš asi nikdy."
,,Tyyy….!" Cho vytáhla hůlku a už mířila na vyděšenou Levanduli.
,,Nech ji být, nestojí za to." zastavila ji Hermiona, která včas dostala rozum.
Všichni vyjeveně sledovali tohle divadlo. Cho si po chvíli strčila hůlku opět do kapsy.
,,Dobře…Ale radím ti, dej si na mě pozor, jestli se příště neudržím, tak teprv něco uvidíš. Pojď Hermiono." Zavelela Cho, vrhla na Levanduli poslední pohrdavý pohled a vyšla s Hermionou pryč z hřiště zpátky do školy.

Trapné odpoledne

31. července 2007 v 14:15 | Pája |  jednorázovky
Ještě před začátkem bych chtěla říct, že fakt newim z jaký to je stránky. mám to totiž uložený v kompu. Takže jestli si to někdo přečte a pozná s kama to je tak mi to pls pls napište do komentářů. kuju :)

Trapné odpoledne

Nad bradavickým hradem už silně žhnulo slunce a pofukoval slabounký větřík. Všichni žáci by nejraději vyběhli ven, ale měli před sebou ještě spoustu vyučovacích hodin. I když venku bylo teplo v hradu bylo chladno jako na podzim. Harry se zasněně podíval ven na jasně modrou oblohu a představoval si krásně strávené odpoledne s Ginny...
"Pane Pottere…" ozvala se chladně McGonagalová. "Je vidět, že vám to počasí trochu vlezlo do hlavy a vy se vůbec nesoustředíte."
"Promiňte, paní profesorko… jsem trochu unavený," začal se Harry rychle omlouvat.
"Teď vám to prominu Pottere, ale ať už se to víckrát neopakuje" dokončila profesorka McGonagalová.
♥ ♥ ♥
"Co je ti Harry?" zeptal se Ron na chodbě před učebnou přeměňování. "Poslední dny se chováš dost divně," dořekl Ron.
"Jen jsem trochu nervózní…" šeptl Harry a pokračoval v chůzi. "Ale z čeho prosím tě?" opáčil hned zvědavě Ron.
"Ginny má za týden narozeniny a já jí ještě nic nekoupil," řekl provinile Harry.
"Ale prosím tě…cc…narozeniny…Ginny si nic nezaslouží..." nedopověděl Ron. "Jé…héhé.., ale nic plácám nesmysly. Vůbec si na to nemůžu zvyknout, že spolu chodíte!" řekl rozesmátý Ron před vstupem do nebelvírské společenské místnosti.
♥ ♥ ♥
Dny utíkaly jako voda a žáci se chystali na další výlet do Prasinek. Harry se rozhlédl. Ginny nikde neviděl. Kolem něho se míhali smějící se a natěšené obličeje. Uviděl Rona a Hermionu jak se k sobě tisknou. Když ty dva uviděl pousmál se.
"Kde ta Ginny jen může být" pomyslel si. Ohlédl se za sebe, Ginny stála kousek od něj a bavila se s jednou dívkou ze stejného ročníku. Harry si oddechl a zadíval se na Ginny… její krásné dlouhé zářivé vlasy se díky lehkému větříku jemně vznášely a její oči se usmívaly. Na ty krásné oči Harry nikdy nezapomene.
"Ahoj Harry!" pozdravila Ginny a vzala ho za ruku. Tenhle pocit měl Harry moc rád. Když se dostali do Prasinek, Harry se pyšně nesl a v duchu si říkal: Dívejte se…všichni pěkně s jakou holkou se vedu za ruku...
♥ ♥ ♥
"Přestaň Rone!" okřikla Rona Hermiona.
"A s čím jako?" opáčil Ron.
"S tím funěním!" odvětila Hermiona.
"Já přece nefuním!" řekl vtekle Ron a zamračil se.
"Nechme toho" ozvala se Hermiona a zastavila se. Ron také zastavil a vzhlédl nahoru. Nad jeho hlavou se strašidelně houpal vývěsní štít čajovny u madam Pacinkové. Ron se zářivě zasmál a řekl:
"Hele Hermiono, sem přece choděj všechny slaďoušský páry z okolí!"
Hermiona se zamračila a ohlédla se. Za sebou uviděla Harryho s Ginny jak se vedou za ruce a něco si nadšeně vyprávějí. Během jejich rozhovoru Harry otevřel Ginny dveře a nechal jí projít první. Hermiona se podezíravě podívala na Rona a zeptala se:
"Opravdu si o svém nejlepším kámošovi myslíš že je slaďouš?"
"Já … já jsem to zas tak úplně nemyslel…" řekl rozpačitě Ron. Hermiona vzala Rona za bundu a odvedla ho až ke dveřím čajovny.
Dlouhou chvíli tam na sebe koukali a Hermiona si jen tak v duchu pomyslela, kdyby jí jen Ron alespoň otevřel dveře. Ron vůbec nereagoval a tak ho Hermiona vtáhla dovnitř sama.
♥ ♥ ♥
Všechno vnitřní vybavení bylo sladěné do růžové a fialové barvy, což se Ronovi krajně nechutilo. Na malých stolečcích plápolaly svíčky a od pultu se všude kolem vznášela vůně vonných tyčinek. Když se Ron rozhlédl kolem uviděl spoustu párů které se na sebe jen zasněně dívali a drželi se za ruce.
Harry s Ginny byli zalezlí v koutku, a dělali úplně to samé jako ostatní páry…
Hermiona si pověsila kabát na věšák a zamířila k malému stolečku u okna.
Proč si musíme sedat k oknu?…tady budeme jak ve výkladní skříni! blesklo Ronovi hlavou. Když se nakonec oba usadili tak na sebe jen zase zírali. Nakonec se Ron chopil konverzace: "Je tady docela horko viď" řekl jen tak napůl.
Hermoina se usmála a řekla: "To bude asi tím, že máš na sobě pořád kabát..."dokončila Hermiona. Ron se začervenal a odešel k věšáku.
♥ ♥ ♥
Mezi rozhovorem, který jim moc plynně nešel přišla madam Pacinková a vlídným hlasem se zeptala: "Co to bude?"
"Dva čaje a jahodový dort," objednala Hermiona. Když madam Pacinková odešla Ron si odkašlal a nejistým hlasem řekl: "Víš Hermiono…dneska…no prostě..tedy…moc ti to sluší..."vypadlo nakonec z něj.
"Děkuji," řekla Hermiona a celá se rozzářila. Mezi tím jim přinesli čaj. Každý z nich párkrát usrkl a potom se rozhostilo zase to trapné ticho.
Nakonec se Ron odhodlal a pouze z nutnosti podal Hermioně ruku. Hermiona se začervenala a podala mu svou.
Ron druhou rukou nabral na lžičku trochu jahodového dortu a podával ji směrem k Hermioně. V tu chvíli se mu ale chtělo hrozně kýchnout, vůbec nijak to nešlo zadržet a tak si nahlas kýchnul. V tom momentě ale úplně zapomněl na jahodový dort a ten se rozprsknul jemu i Hermioně na ruce.
"A... kruci!" vydechl Ron a začal růžovým ubrouskem Hermioně utírat nechutnou jahodovou kaši. Hermiona se zatvářila trochu odměřeně a uhnula pohledem.
"To jsem teda zvoral…" řekl smutně Ron a dopil svůj čaj.
"Radši už půjdeme" řekla Hermiona. Když se zvedali od stolu, Hermiona omylem prudce strčila do židle, která spadla na porcelánový šálek a zbytek čaje se rozlil po stole.
Teď měli oba důvod cítit se trapně, ale páry v čajovně tomu vůbec nevěnovali pozornost a dál spolu laškovali. Ron nechal na stole pár mincí a společně uháněli ke dveřím.
Když za sebou zavřeli… nejdřív na sebe jen rozpačitě zírali, ale potom se oba začali bouřlivě smát.
♥ ♥ ♥
Je to až neuvěřitelné, že je mi s ním teď tak . . . tak hezky... zamyslela se Ginny nad šálkem čaje. Nevěděla, že jí Harry celou dobu upřeně pozoruje.
"Na co myslíš?" zeptal se po chvíli.
"Na nic... promiň, jsem trochu mimo," řekla Ginny. "A na co myslíš ty?"
"Na tebe," řekl spontánně Harry a zářivě se usmál na Ginny a ta mu úsměv opětovala.
Nesmím ji zklamat... problesklo Harrymu hlavou.
♥ ♥ ♥
"Neměli už bychom se vrátit na hrad?" zeptal se Ron.
"Proč?"To už tě to semnou nebaví?" zeptala se odměřeně Hermiona a pevně stiskla rty.
"Tak jsem to přece nemyslel..." hlesl Ron. "Musíš hned všechno obracet?! Všechno co já řeknu si přebereš úplně jinak!"
Hermiona mu na to nic neodpověděla a zavedla ho ke třem košťatům. Oba si objednali Máslový ležák a rozhovor jim jaksi hodně zadrhával.
Hůř už to rande dopadnout nemohlo… řekl si v duchu Ron a smutně sklopil hlavu.
♥ ♥ ♥
Odpoledne Harrymu a Ginny utíkalo rychle a už obešli všechny krámky v Prasinkách. V Medovém ráji Harry koupil Ginny velké červené lízátko ve tvaru srdce a Ginny ho spokojeně spořádala.
"Nevrátíme se už?" zeptal se Harry.
"Proč?" zeptala se Ginny a upřela svoje krásné oči na Harryho.
"No slunce už brzo zapadne a my bychom se mohli projít kolem jezera. Bylo by to docela hezký, ne?"
"Tak jo, stejně už jsme byly všude," řekla Ginny a chytla Harryho za ruku a oba se vydali zpátky do Bradavic.
♥ ♥ ♥
Hermiona se vyloženě nudila. S Ronem se dneska nedalo ani pořádně mluvit. Pořád se mračil a nic neříkal. Když už toho mela Hermiona plné zuby řekla:
"Já už se vrátím zpátky do Bradavic," a zvedla se od stolu. Ron se automaticky zvedl také a zaplatil účet. Když vyšli ven mlčky se spolu vraceli k hradu. Když došli až na školní pozemky Ron řekl:
"Hermiono? Nechtěla by ses semnou ještě trochu projít?"
Hermiona jen zmateně kývla hlavou. Beze slova se spolu procházeli po velkých a rozlehlých travnatých pláních… Zastavili se u velkého mohutného dubu. Hermiona se opřela o kmen a Ron hned vedle ní.
"Omlouvám se..." řekl potichu Ron.
"Za co prosím tě?" zeptala se Hermiona a tázavě se na něj dívala.
"Za to dnešní odpoledne… totálně jsem ho podělal!" řekl smutně Ron.
Hermioně ho bylo hrozně líto. "Co to povídáš?" řekla a vzala ho za ruku.
"Já ten hrnek v čajovně taky převrhla…." nedokončila větu a podívala se na Rona. Byl celý skleslý. "Lepší odpoledne jsme ani mít nemohli," pošeptala mu soucitně do ucha Hermiona a vzala ho kolem ramen.
"Vážně?" zeptal se nevěřícně Ron a zadíval se Hermioně hluboko do očí.
Usmála se na něj a on jí úsměv opětoval. V tom se stalo něco nečekaného. Hermiona ho letmo políbila a položila si hlavu na jeho rameno. Ron se celý rozzářil a pohladil jí po vlasech. Seděli tam spolu hrozně dlouho, až uslyšeli hlasy. Hlasy se stále přibližovali a nakonec dorazili až k nim. Byl to Harry s Ginny.
"Nerušíme?" zeptala se zdvořile Ginny a zvědavě pozorovala svého bratra.
"Ne, už půjdeme s vámi," řekl Ron a vstal. Cestou k hradu si všichni vesele povídali až se Ginny zeptala: " Proč jste z té čajovny tak rychle vypadli?"
Ron s Hermionou se na sebe podívali a propukli v bouřlivý smích. Harry s Ginny se na ně jen ohromeně dívali. Když se Hermiona s Ronem trochu uklidnili a popadli dech, Hermiona řekla:
"To je na dlouhé povídání!!"
"To máš pravdu Hermiono,radši bych to nerozebíral..." dodal vesele Ron.

V dívčí ložnici

"Tak co Ginny jak jste se s Harrym měli?" zeptala se dychtivě Hermiona.
"Dneska to bylo úplně jiný něž obvykle…nikdy mi s ním nebylo tak hezky," dopověděla zasněně Ginny. "A co ty ?" zeptala se.
"Já jsem si to taky moc užila… po všech stránkách," odpověděla Hermiona a musela se pousmát když si vzpomněla na čajovnu. Když už šly dívky spát Hermiona objevila na svém polštáři malý růžový balíček. Na přední straně bylo napsáno slabým hůlkovým písmem "pro zamilované…". Hermiona otevřela balíček a uvnitř našla malá voňavá marcipánová srdíčka. Uvnitř byl taky vzkaz: " Pro dívku kterou mám moc rád …s láskou Ron". Hermiona se začervenala a ochutnala jedno z těch malých srdíček.
"Co to tam máš Hermiono?" ozvala se Ginny.
"Pojď se podívat sama," řekla Hermiona.
Ginny si přečetla vzkaz a... "To je od něj moc hezký…"
"Ale jak se to sem dostalo? Kluci sem přece nesmějí" zeptala se Hermiona. Ginny se zářivě usmála a povídá: " To bych neřešila…" mrkla na ni Ginny a zhasla lampu.

V Chlapecké ložnici

"Tak co Rone…jaká dneska byla Hermiona?" zeptal se Harry.
"Kamaráde to bys NETUŠIL!" řekl Ron a slastně zavřel oči.
"Jó???" Zeptal se Harry s vysokým hlasem.
"Jó??" napodobil jeho hlas Ron a hodil po něm velký polštář. Vší silou trefil Harryho do obličeje. Když se vzpamatoval začali se oba nahlas smát až vzbudili Nevilla který po probuzení jen vyjeveně koukal.

The end

♥ ♥ ♥ ♥ ♥

Svatba

31. července 2007 v 14:13 | Pája |  jednorázovky
Ještě před začátkem bych chtěla říct, že fakt newim z jaký to je stránky. mám to totiž uložený v kompu. Takže jestli si to někdo přečte a pozná s kama to je tak mi to pls pls napište do komentářů. kuju :)
Svatba
Ginny stála v dlouhých, splývavých bílých šatech před zrcadlem a kriticky se prohlížela. Pak se podívala na kamarádku.
"Já tomu pořád nemůžu uvěřit… Chápeš, že ani ne za dvě hodiny… už budu vdaná? To je sen…"
Hermiona se usmívala. Ginnino básnění o Harrym, svatbě a plánovaných dětech poslouchala už dost dlouho na to, aby si na něj zvykla.
"Jen by mě zajímalo, kdy ten Bill vězí…určitě to nestihne…" strachovala se nevěsta.
"Neboj, přijde včas. Možná už je dokonce tady… Jestli chceš, zajdu se po něm podívat…" navrhla Hermiona.
"Tak… dobře," souhlasila Ginny. "A kdybys cestou potkala mamku, tak jí vyřiď, ať mi přinese ty kytky."
Hermiona přikývla a vydala se hledat Billa. Jakmile zašla za roh, málem se srazila paní Weasleyovou, která nesla kytici bílých růží.
"Molly, dorazil už Bill?" zeptala se Hermiona.
"Ano, už je tady, mám dojem, že zašel za Harrym…" odpověděla paní Weasleyová. Hermiona tedy zamířila do pokoje, kde tušila Harryho.
Zaklepala na dveře, ale nečekala, až ji Harry pozve dál, a vtrhla dovnitř.
"Harry, nevíš, kde je…" začala, náhle se však zarazila. Harry nebyl v pokoji sám, ale druhý mladík rozhodně nebyl Bill, i když také Weasley.
"Ron…" vydechla Hermiona a chvíli na něj zírala jako opařená. "Ehm… Bill. Ano. Neviděl si Billa? Ginny je celá nervózní," zeptala se a v duchu si nadávala za to, jak je hloupá.
Jak to, že jí nenapadlo, že tady Ron bude? Byl přece Harryho nejlepší přítel a jeho svatbu nemohl přejít jen tak.
Neviděla Rona už přes tři roky. Po bouřlivé hádce, která na konci sedmého ročníku ukončila jejich vztah, odjela Hermiona do Francie a pak do Bulharska. Přestože se stále pravidelně stýkala s Harrym a Ginny, s Ronem se už od té doby nesetkala a pokoušela se zapomenout na to, co mezi nimi bylo, což se jí, ač by to nikdy nepřiznala, nepodařilo ani z poloviny,
Vypadal jinak. Vlasy měl delší, než jak si ho pamatovala, a u konečků se mu mírně vlnily. Byl neuvěřitelně opálený a tmavý odstín pleti dával ještě víc vyniknout jeho modrým očím.
Rona Hermiona překvapila stejně jako on ji, přestože s její přítomností počítal a podvědomě se na ni těšil. Ani ona nebyla stejná jako tehdy, než odjel, stejně jako předtím Bill, pracovat do Egypta. Vlastně vůbec nevypadala jako Hermiona, kterou znal (a Ron se na ni usilovně snažil nemyslet jako na jeho Hermionu). Byla o pěkných pár centimetrů vyšší (což ale možná z části zaviňovaly boty na vysokém podpatku, jaké předtím nikdy nenosila), vlasy měla nezvykle rovné, stupňovitě sestříhané a svrchu odbarvené do zlatava, červené šaty zdůrazňovaly její štíhlou postavu.
"Ehm… ahoj," pozdravil ji Ron.
"A-ahoj," zakoktala Hermiona a silou vůle se obrátila k Harrymu.
"Tak viděl jsi ho?"
"Šel právě za Ginny, asi jste se minuli," odpověděl Harry a pobaveně těkal pohledem z Hermiony na Rona.
"Fajn. Díky," řekla Hermiona úsečně, otočila se na podpatku a odešla z místnosti. Rychlými kroky si to rázovala k Ginninu pokoji, kde rozrazila dveře.
"Ginny!" vyhrkla a vůbec nebrala na vědomí přítomnost kamarádčina nejstaršího bratra. "Proč - jsi - mi - to - neřekla? Proč jsi mi neřekla, že tady bude? Já vím, že mi to mělo dojít, ale stejně jsi mě mohla upozornit a ušetřit mě toho trapného setkání!"
"Prosím tě, Hermiono," domlouvala jí Ginny. "Jsi dospělá! Přece se dokážeš rozumně postavit čelem k nějaké hloupé, roky staré pubertální hádce. Vážně si myslím, že vy dva byste měli vyřešit svoje staré spory, místo věčného předstírání, že ten druhý neexistuje."
"Rozumně," opakovala po ní Hermiona. "Samozřejmě. Jsem přece Hermiona Grangerová. Vždycky jednám rozumně. Jasně," mumlala si, neřekla nic ani Ginny, ani Billovi a opustila pokoj.
"Věděla jsem, že je do něj pořád zamilovaná," prohlásila věcně Ginny.
***
"Jsi nervózní?"
"Tak trochu," přisvědčil Harry.
"Neboj se, to bude v pořádku. Ginny bude jednou z nejšťastnějších žen pod sluncem," ujišťovala ho Hermiona.
Harry ji krátce objal.
"To bys ty ale mohla být taky," poznamenal.
"Jasně, jen musím najít někoho, kdo by byl do mě blázen tak jako ty do Ginny," ušklíbla se Hermiona.
"Ale no tak. Přece víš, kam tím mířím."
"Ano, bohužel vím," přikývla Hermiona. "jenže ty to vůbec nechápeš, Harry…"
"Možná ne," Harry pokrčil rameny. "Ale znám tebe a znám jeho. Viděl jsem, jak ses tvářila, když jsi ho dnes uviděla, a slyšel jsem, co mi on potom řekl, takže…" Harry nechal větu nedokončenou a otočil se k autu, které ho mělo odvézt ke kostelu.
"Počkej, co ti říkal?" zeptala se Hermiona se zájmem. Harry se jen usmál a zabouchl za sebou dveře.
"Viděl, jak jsem se tvářila," mumlala si Hermiona pro sebe. "To bych ráda věděla, co tím chtěl říct…" Otočila se a stanula tváří v tvář Ronovi.
"Ehm… myslela jsem, žes měl jet s Harrym, ne?"
"Měl," přisvědčil Ron. "Jenže jak se zdá, Fred, George a Lupin mi zasedli místo…"
"Drahouškové," přihnala se k nim paní Weasleyová. "Teď pojedete vy dva, ano? Ginny, Bill a já pojedeme na konec."
"Ale…" pokusila se něco namítnout Hermiona, to už je ale paní Weasleyová postrčila do předposledního ministerského auta.
"No… a jak ses pořád měla?" zeptal se Ron, když se auto rozjelo.
"Fajn. Byla jsem ve Francii a v Bulharsku…" zarazila se. Napadlo ji, že tohle určitě neměla říkat. Bulharsko a především jeden konkrétní Bulhar byli totiž předmětem jejich velké hádky.
"Jak se vede Viktorovi?" otázal se Ron bez valného zájmu a s kamenným výrazem.
"Oženil se," odpověděla Hermiona stručně. Doufala, že třeba Ron konečně pochopí, že mezi ní a Viktorem nikdy nic nebylo.
"On se oženil?" podivil se Ron a překvapeně se na ni podíval, což bylo něco, čemu se po celou dobu zarytě vyhýbal.
"Ano," přitakala Hermiona. "S Natašou, jeho ženou, sem se vážně spřátelila, takže když se jim pak narodila Valerija, zůstala jsem tam a pomáhala jim. Je vážně moc roztom…"
"Ale já jsem myslel, že ty a Viktor…" přerušil ji Ron. "Myslel jsem že vy dva spolu…" nedořekl.
Auto zastavilo. "A v tom je právě ten problém, Rone," řekla Hermiona a probodla ho pohledem. "Že ty jsi celou tu dobu myslel špatně."
Otevřela dveře a vystoupila.
***
Molly Weasleyová byla celá naměkko. Její holčička, její malá Ginny se vdává. Vždyť se přece nedávno narodila, bylo to jako včera, co si ještě hrála s panenkami, a teď je z ní paní Potterová. Ano, právě je kněz prohlásil za manžele.
Ale vybrat si to děvče umělo dobře, jen co je pravda. Molly vždycky doufala, že v sobě Ginny a Harry jednou nejdou zalíbení. Těšila se, že se snad konečně dočká vnoučat, která na ni nebudou mluvit ani francouzsky, ani rumunsky, jako Billovy a Charlieho děti.
Přejela pohledem ze šťastně se usmívajícího novomanželského páru na dvojčata Freda a George. Ne, ani jeden z nich se určitě ještě pár let neožení, na to měli příliš rádi zábavu. Molly by jim však sňatek s nějakou milou dívkou vřele doporučovala, domnívala se totiž, že trocha opravdové zodpovědnosti by je určitě přivedla k rozumu.
Percy. Ano, ano, s ním a jeho přítelkyní to vypadá velice dobře. Jen aby už dokončila tu bystrozorskou školu…
No a Ron…
Molly se zadívala na svého nejmladšího syna. Od té doby, co se rozešel s Hermionou a odjel do Egypta, toho Molly o jeho milostném životě příliš nevěděla. Popravdě řečeno mu rozchod s Hermionou rozhodně neschvalovala. Bylo to přece takové hodné a chytré děvče! Doufala, že jejich nynější setkání je opět sblíží. Byl to určitě velice dobrý nápad, že je nechala jet v autě samotné… třeba se zase dají dohromady…
***
"Takže, Harry," začal George.
"Uvědom si, že sis vzal naší mladší sestřičku," pokračoval Fred.
"Která má kromě nás dvou," převzal slovo George a ukázal na sebe a Freda, "Ještě další čtyři bratry."
"Takže až budeš mít někdy v úmyslu nějakou nepravost, měl by sis to radši moc dobře rozmyslet," doplnil výhružně Fred.
Ron se usmál nad útržkem konverzace, který právě zaslechl, a dál se prodíral davem svatebních hostů. Už se rozhodl, co udělá.
U okna uviděl stát Ginny a Hermionu, které se něčemu z plna hrdla smály, a zamířil k nim.
"Čemu se vy dvě tak smějete?" zajímal se.
"Holčičím věcem," odbyla ho Ginny a rozhlédla se po kouzly zvětšeném obývacím pokoji v Doupěti. "Á, támhle je Fleur. Právě jsem si vzpomněla, že si s ní musím o něčem promluvit…" Mrkla na Hermionu a zamíchala se mezi ostatní.
"Mohli bychom si… promluvit?" zeptal se Ron.
"Ehm… jistě," souhlasila Hermiona. "Pojď ven," vyzvala ho a vydali se do zahrady. Vzpomněla si, co jí Ginny odpoledne říkala. Vyřešit spory.
"Tak," řekla Hermiona rázně a postavila se k němu čelem. "Co jsi mi chtěl říct?"
"Vlastně… vlastně jsem si jen chtěl něco… ujasnit," začal Ron.
"Jestli chceš vědět," nenechala ho domluvit Hermiona, "co jsem měla s Viktorem, tak ti můžu říct, že nic. Šla jsem s ním na ples a to je všechno. Vážně bych ocenila, kdybys mi to konečně věřil. Jsme a vždycky jsme byli jen přátelé."
"A co ta schůzka u tří košťat?" vypálil Ron.
"Říkám ti, že jsme přátelé! Bylo to tenkrát už přes dva roky, co jsme se neviděli, a Viktor byl zrovna v Anglii, tak jsme se chtěli vidět a popovídat si, nic víc v tom nebylo. Kdybys mě třeba byl poslouchal a nekřičel na mě, věděl bys, že mě při té příležitosti také pozval na svatbu. Kdybys mě poslouchal, kdybys mi věřil…
Jenže ne, ty jsi byl zaslepený žárlivostí, tak je to." Hermiona mluvila podivně klidně. "Vážně nechápu proč tě napadalo, že jsem zamilovaná do Viktora, protože je slavný, nebo do Harryho, protože je statečný, nebo do Malfoye, protože je bohatý a já nevím do koho ještě. Nemohl jsi jednoduše pochopit, že ke štěstí nepotřebuju nikoho, kdo má zástupy fanoušků, nikoho, kdo se bezhlavě vrhá do nebezpečí, nikoho, kdo se topí v penězích. Nemohl jsi pochopit, že bych mohla milovat jen a jen tebe, prostě proto, že jsi to ty." Odmlčela se a zadívala se na něj.
"A přesně takhle to bylo."
***
Hermiona vešla do Ginnina pokoje, kde přespávala, aby mohla druhý den pomoct Molly s úklidem. Zula si boty a bosa přešla po koberci k oknu a zadívala se na dorůstající měsíc. Myslela na to, jaké má Ginny štěstí, že se dokázala tak šikovně zamilovat, ne jako ona.
Proč to vůbec s ní a s Ronem muselo takhle dopadnout? Jistě, protože Ron byl tak chorobně žárlivý, ale přece jen mu o té schůzce mohla říct… i když by to nejspíš nic nezměnilo, jen by se pohádali o něco později.
Obyčejně jí nedělalo velké problémy na to nemyslet, ale teď, když ho po takové době zase viděla, přitažlivějšího, než byl dřív…
Třeba ještě jejich vztah nemusela úplně odepsat, třeba by se ještě dal obnovit…
Rázně nad tou možností zavrtěla hlavou, přestože věděla, že kdyby za ní teď přišel a řekl něco v tom smyslu, že ji nikdy nepřestal milovat, neodolala by mu. Odstoupila od okna, svlékla si šaty, vzala si pyžamo a osušku a zamířila do koupelny.
Když však otevřela dveře, zjistila, že koupelna je už obsazená: Ron stál u umyvadla a čistil si zuby. Hermiona zalapala po dechu a říkala si, jestli tohle náhodou není naschvál. Jako uhranutá sledovala kapičku vody, která mu pomalu stékala po dohněda opálené kůži, přes hruď, okolo pupíku a dolů… jen aby se vsákla do bílého ručníku.
"Promiň!" vyhrkla pak, otočila se a chtěla odejít, Ron ji ale chytil za ruku.
"Počkej," šeptl. Zastavila se, ale neotočila se k němu. Cítila, jak přistoupil až těsně k ní a položil jí ruce na ramena.
"Chybělas mi…" Nic na to neřekla a ani se nepohnula. Přemýšlela, jestli by Ginny považovala za rozumné odejít, nebo zůstat. Odhrnul jí vlasy ze zad a políbil ji na krk. Zachvěla se.
"Když nebudu žárlit ani na Kruma, ani na Harryho, ani na Malfoye a ani na nikoho jiného… když se prostě přestanu chovat jako pitomec… myslíš, že bys mohla… že by to mohlo být jako dřív?" Na kratičký okamžik zavřela oči a blaženě se usmála. Otočila se k němu.
Pohladil ji po tváři. Cítila jeho vůni, kterou tak dobře znala. Možná dělala chybu, ale nemohla si pomoct.
Stoupla si na špičky a políbila ho.
"Myslím, že by to mohlo být lepší než dřív."
postCount('svatba');

Kouzlo okamžiku

31. července 2007 v 14:01 | Pája |  jednorázovky
Ještě před začátkem bych chtěla říct, že fakt newim z jaký to je stránky. mám to totiž uložený v kompu. Takže jestli si to někdo přečte a pozná s kama to je tak mi to pls pls napište do komentářů. kuju :)
Kouzlo Okamžiku
Za okny Nebelvírské společenské místnosti byla již dávno tma, ale v křeslech nejblíže krbu ještě stále seděli tři studenti. Harry, Ron a Hermiona. Nerozluční přátelé na život a na smrt. Všichni byli zahloubáni do knih a úkolů. Ron a Harry právě dokončovali esej na Dějiny čar a kouzel pro profesora Binnse a Hermiona si mezitím četla v učebnici Přeměňování kapitolu o zmenšovacích kouzlech.
"Uff," vzdychnul Ron a odhodil svůj brk na stolek.
"Taky už toho mám plný zuby," řekl Harry a dopsal poslední větu.
"Teď je řadě na tobě, Hermiono. Slíbila jsi, že nám to přepíšeš..uhm teda opravíš,"opravil se rychle Ron a s nadějí v očích se zadíval na Hermionu.
Ta se na oba zamračila, jako by jí právě vyrušili z nějaké obzvlášť zajímavé knihy a vzala do rukou jejich práce. Pak už bylo slyšet jen škrábání Hermionina brku, jak vyškrtává zbytečné a špatné věty.
"Ještě že jí máme, Harry," zašklebil se na něj Ron "nevím, co bychom si bez ní počali.".
Harry se na něj zazubil. Sám moc dobře věděl, že nebýt Hermiony, tak by všechny ty haldy úkolů, co dostávali jen těžko zvládali.Venku se mezitím hustě rozpršelo, a když Harry vzhlédnul k oknu, uviděl tam sedět velkého výra s dopisem připnutým k noze. Přešel tedy k oknu a otevřel ho. Výr vletěl dovnitř a usadil se přímo na stole, kde zašpinil Ronovu práci.
"No to si snad dělá srandu?!" vybuchnul Ron a snažil se dostat výra ze své práce. Ten ale mezitím natahoval nohu k Hermioně a nabízel jí dopis. Hermiona odvázala dopis výrovi od nohy, ten spokojeně zahoukal a odletěl.
"Tak teď mám celou esej plnou těch sovích šlápot. To bude zase práce než to z toho odstraním," hudroval Ron a snažil se dostat šlápoty ze své práce.
"Kdo ti to píše, Hermiono?"zeptal se Harry.
Hermiona si mezitím stačila přečíst celý dopis a zase ho skládala zpátky do obálky.
"To byl Viktor. Říkal, že přijede na velikonoční prázdniny," odpověděla Hermiona ledabyle.
"Cože? Krum sem přijede na prázdniny?" vyprsknul Ron a jeho uši začaly rudnout.
"No a co? Tobě to snad vadí Rone?"
Rudá barva začala Ronovi stoupat i do tváří. A Harry si povšiml, že se křečovitě drží opěradla, až mu bělají klouby.
"Ne, vůbec mi to nevadí," zasyčel Ron a vyběhnul do chlapeckých ložnic.
Hermiona zůstala sedět s otevřenou pusou a koukala, jak Ron běží pryč.
"Co ho tak vzalo?" zeptala se Hermiona. A snažila se, aby to znělo lhostejně.
Harry radši uhnul jejímu pohledu, aby jí nemusel nic vysvětlovat a zamumlal, že se na něj půjde podívat. S těmi slovy se zvednul a odběhl po schodech nahoru. Doběhl až na vršek věže a vešel do ložnice. Ron tam seděl na posteli a nepřítomně hleděl z okna ven. Harry si sednul vedle něj a čekal, jestli Ron něco řekne. Ten si mezitím uvědomil Harryho přítomnost a otočil se k němu.
"Už mám toho Kruma plný zuby," zavrčel Ron.
"No tak Hermioně řekni, co k ní cítíš a třeba se s Krumem přestane scházet," zkusil Harry, ale věděl, že Ron si jen tak nepřizná, že by k Hermioně něco cítil.
"Já k ní ale nic necítím."
"Rone nechtěl by si toho už nechat? Přede mnou nemusíš dělat jako že nic."
"No jo, Harry, tobě se to řekne, na tebe holky letí, jenže kdo by měl zájem o takovýho chudáka, kterej nosí obnošený oblečení po bratrech a dostává jejich starý..no to je jedno."
"Když se budeš takhle shazovat, tak ničeho nedosáhneš," odpověděl mu už Harry naštvaně.
"Já nevím Harry, jestli k tomu mám dost odvahy," zašeptal Ron a jeho hlas zněl zoufale.
"To víš, že máš," řekl Harry. "Hele, zejtra k ní půjdeš a řekneš jí to. Platí?"
Ron se na Harryho podíval, jako kdyby po něm chtěl nějakou velice bolestivou věc.
"Já to tedy zkusím Harry, ale určitě se mi vysměje," zapochyboval Ron.
"Když si budeš věřit, tak ne," přesvědčoval ho Harry.
"Díky, Harry," zamumlal ještě Ron, když se Harry zvedal.
"Není zač. Od čeho jsou přátelé," usmál se Harry a zatáhnul závěsy.
Ráno, když se Harry vzbudil, tak Ron ještě spokojeně spal a podle výrazu ve tváři se mu zdál opravdu pěkný sen. Harry pomalu přešel k Ronově posteli a zatřepal s ním. Ron se okamžitě vzbudil a překvapeně koukal na Harryho.
"Sakra Harry, měl sem takovej pěknej sen," zahudroval Ron.
"Jo já vím. O Hermioně co?" ptal se Harry poťouchle.
Ron zrudnul až ke konečkům vlasů.
"No tak se oblíkej, ať nepřijdeme pozdě na snídani," zavelel Harry a šel si obléci hábit.
Dole ve společenské místnosti už na ně čekala Hermiona. "Kde se flákáte, už bychom měli bejt dole," stěžovala si Hermiona .
Ron při pohledu na ni zrudnul. Hermiona dělala, že si ničeho nevšimla a vykročila k podobizně Buclaté dámy. Harry však zpozoroval, jak se při pohledu na Rona maličko pousmála.
Ve Velké síni už bylo téměř plno. U profesorského stolu seděli skoro všichni kantoři, až na profesorku Sinistrovou, která přes den spala, aby večer mohla pozorovat hvězdy.
Harry si s přáteli sedl k nebelvírskému stolu a nabral si na talíř několik toastů. Ron se usadil vedle Harryho a Hermiony. Během snídaně přišla také pošta, ale ani jeden z kamarádů nic nedostal. Po snídani se chystali, že půjdou zpátky do věže, aby mohli dopsat ještě další hromadu úkolů. Když vyšli z Velké síně, tak se jim jejich plány poněkud pozměnily.
U hlavní brány stál Viktor Krum. Hned si všiml Hermiony a zakřičel: "Hermiona!"
"Viktore!" vypískla Hermiona a hnala se k němu. Viktor rozpřáhl paže a ona se mu pověsila okolo krku. Harry se ohlédl na Rona, ale ten už tam nebyl. Pohlédl na schody do nebelvírské věže a zahlédl ještě Ronovu rudou kštici. Podíval se ještě na Hermionu a rozběhl se za Ronem. Dohnal ho až těsně před obrazem Buclaté dámy. Celý udýchaný ho chytil za rameno a otočil jej.
"Rone, neblázni vždyť se nic nestalo, bylo to jen kamarádský," vysypal ze sebe Harry, i když tomu sám nevěřil.
"Harry, já nejsem blbej a poznám, co je kamarádský a co ne. A tohle rozhodně nebylo kamarádský," odpověděl mu Ron a v tváři měl bolestný úšklebek.
Otočil se k Buclaté dámě, která se zaujetím poslouchala jejich rozhovor a vyhrkl: "Naděje."
Obraz se odklopil a Ron vešel dovnitř. Harry ještě chvíli stál a koukal před sebe a pak se rozhodl najít Hermionu. Nemusel ji hledat dlouho. Když vyšel ven na školní pozemky, tak ji zahlédl u jezera společně s Krumem, jak se něčemu smějí. Vykročil směrem k nim a v hlavě si třídil to, co by chtěl Hermioně říci. Došel až k nim a oslovil ji: "Hermiono, můžeš na chvíli?" zeptal se Harry. Hermiona na něj podezřívavě koukla a přikývla.
"Viktore počkej chvíli, ano?" řekla Hermiona. Krum kývl a otočil se směrem k jezeru.
Harry popadl Hermionu za ruku a táhl ji k bukovému hájku.
"Tak co je Harry, stalo se něco? zeptala se překvapeně, když ji Harry dovlekl až k několika stromům, aby na ně nebylo vidět. Harry se rozhlédl okolo sebe, aby se ujistil, jestli je někdo neposlouchá a pak spustil: "Hele Hermiono, Ron by s tebou chtěl dneska mluvit," řekl Harry a s očekáváním koukal na Hermionu. Ta se na něj podívala a řekla: "Jo a řekl ti proč, nebo mi chce zase říkat něco o Viktorovi?"
"Ne kvůli Viktorovi, je to něco jiného. Chce, aby si sem přišla za dvě hodiny, mohla bys?" zeptal se Harry a srdce mu tlouklo mnohem rychleji.
"No já nevím Harry, Ron je poslední dobou pěkně nevrlý a podrážděný," řekla Hermiona a v hlase jí zazněl náznak smutku.
"On ti všechno vysvětlí. Přijdeš sem tedy?"
"Tak jo, Harry, budu tady, vyřiď mu to, ale ať nemá zpoždění," souhlasila Hermiona po chvilce rozmyšlení.
"Skvělý vyřídím mu to," odpověděl Harry spokojený sám se sebou, jak se mu to povedlo narafičit. Vtom se vedle nich ozvalo tiché zašustění. Harry se ohlédl a uviděl pouze, jak se něco mihlo o několik stromů vedle nich. Nevěnoval tomu však velkou pozornost.
Pospíchal směrem do hradu, aby mohl vyřídit Ronovi, co za jeho zády domluvil. Vyběhl k portrétu Buclaté dámy, rychle ze sebe vychrlil heslo a utíkal do chlapeckých ložnic. Ron tam seděl na posteli a pozoroval fotku Hermiony, kterou měl od svých minulých prázdnin, když u nich byla na návštěvě. Když uviděl vběhnout do pokoje Harryho, tak ji rychle schoval pod polštář, ale Harry si toho nevšímal.
"Rone vstávej, za hodinu máš bejt v hájku u jezera, čeká tam na tebe Hermiona,"
"Cože? To si děláš legraci Harry! Nemám zrovna náladu na vtípky," odpověděl Ron mrzutě.
"Ne, nedělám. Domluvil jsem to, ale ona si myslí, že jsi ji pozval ty, teď jí konečně můžeš říct, co k ní cítíš a přebrat jí Krumovi," řekl Harry ještě celý udýchaný ze svého sprintu po schodech.
"Ne, Harry," zavrtěl Ron hlavou. "Ona mě odmítne a já potom budu za blba. A jestli se to dozví ještě celá škola, tak to bude mnohem horší."
"Rone, nebuď padavka. Prostě jí řekni, co k ní cítíš. Ona tě má taky ráda, jen čeká, až uděláš první krok," řekl Harry a zvědavě pohlédl na Rona.
To už se Ron zatvářil trochu přesvědčeněji.
"Myslíš, že když jí to řeknu, tak by se mnou začala chodit?" zeptal se Ron a v očích mu hrály plamínky.
"Na tuty, Rone. Máš přece svoje osobní kouzlo," zasmál se Harry a Ron se přidal.
"Tak jo, přesvědčil jsi mě, Harry. Půjdu tam a udělám to."
"To je slovo chlapa!" přisvědčil Harry a zakřenil se.
"No jo, ale co si mám vzít na sebe, Harry?"
"To máš jedno, na Hermionu neuděláš dojem pěkným oblečením, buď sám sebou."
"Když to říkáš," vzdychnul Ron a vyšel ke dveřím ložnice.
"Drž mi palce."
"Jasně brácho, kdo jinej by ti je měl držet?" odpověděl Harry a povzbudivě se na Rona usmál. Ten se otočil a vyšel z ložnice. Běžel, jak nejrychleji mohl, aby byl v hájku co nejdříve. Vyběhl z hlavní brány a utíkal směrem k hájku, zpomalil, až když se dostal k nejbližším stromům. Sedl si na místo, které mu popsal Harry a čekal na Hermionu.
Hermiona se objevila za pět minut a blížila se ladnou chůzí, kterou Ron přirovnal k andělské. Stále na ní visel očima, ještě nikdy mu nepřipadala, tak okouzlující. Ronovi se najednou všechna odvaha, kterou si přinesl od Harryho, vypařila. Rozklepala se mu kolena a on se jen stěží postavil. To už ale Hermiona byla u něj.
"Ahoj Rone," pozdravila vesele Hermiona. Zdálo se, že má dobrou náladu.
"Ahoj," odpověděl Ron a rozklepaly se mu i ruce, tak je raději dal za záda.
"Harry říkal, že si chtěl se mnou mluvit."
"Ano, to sem chtěl," řekl Ron a začal si nadávat, že sem vůbec chodil. Teď s tím však nemohl nic dělat, musel jednat.
Hermiona se na něj zkoumavě zahleděla.
"Víš, už dlouho jsem ti chtěl něco říct, ale neměl jsem tu odvahu," začal Ron a jeho uši začínaly rudnout, což značilo jak je nervózní.
"Jak jsem tě vždycky popichoval, když si nás peskovala kvůli učení a úkolům, víš já to nemyslel vážně jen sem prostě nevěděl…" Ron se zadrhnul a zrudl v celém obličeji: kdyby si na něj někdo šáhnul, tak vřel jako kamna.
Hermiona teď vypadala velice nejistě, dívala se na své boty, jako kdyby na světě nebylo nic důležitějšího.
"Nic se neděje, Rone, já vím, že jsi to nemyslel vážně," řekla Hermiona a v hlase zaznělo pochopení.
Ron se zadíval do korun stromů a hledal v nich nějakou nápovědu či oporu. Uviděl nad nimi sedět nádherného ptáčka, vypadal jako papoušek, ale měl zvláštní zobák. Byl menší a užší a jeho dvě hluboké oči se jako dvě studánky, vpíjely do těch Ronových. Ron se do těch očí zadíval a pocítil vlnu sebejistoty a odvahy. Nemohl tomu uvěřit, ruce i nohy se mu přestaly třást a na jazyk se mu drala slova, která by nikdy jindy neřekl. Znovu se podíval na ptáčka nad sebou a zdálo se mu, že mu lehce kývnul. Pak napnul křídla a odletěl. Podíval se znovu na Hermionu a ucítil příjemný pocit u srdce.
"Hermiono," Ron se odvážil pohlédnout do těch oříškově hnědých očí. Uviděl v nich to, co jindy ne. Byla to něha a láska.
"Já..já…Já tě MILUJU. Miluji tě, víc než cokoli na světě. Jsi jediná, kterou když vidím, tak mi srdce spadne až někam dolů, v hrdle cítím hrozný knedlík, který mi brání s tebou normálně mluvit. Láska je jako slza Hermiono, v oku vzniká a k srdci proniká, tak ji cítím já k tobě a nic na světě to nezmění," dokončil Ron a pohlédl na Hermionu, která na něj koukala s výrazem tak hlubokého překvapení a údivu, že se nezmohla ani na slovo. Ron ji pozoroval a čekal, věděl že to pro není jednoduché.
"Rone, já..." Hermioně vyhrkly slzy. Ron se je pokusil setřít a jemně ji pohladil po tváři. Cítil její teplo. Tělem mu projel nádherný pocit lásky a bezpečí. Objal Hermionu a ona se k němu lehce přivinula. Ron ještě nikdy v životě nebyl tak šťastný. Laskal její vlasy, a šeptal: "Miluji tě Hermiono, miluji."
Vtom se ozvalo zapraskání větviček a kousek od nich se objevil stín. Ron se otočil a uviděl Kruma. Jenže v témže okamžiku ho uviděla i Hermiona. Polekaně vypískla a rozeběhla se směrem k hradu. Ron se otočil za ní, ale ve chvíli kdy to udělal, uslyšel ránu a pocítil bolest v celém těle. Ležel o kousek dál v trávě a ztěžka oddychoval. Krum došel k němu.
"Tys mi chtít sebrat Hermionu," řekl Krum s bulharským přízvukem a v hlase byla cítit nenávist. Ron se pomalu zvedal a hledal svojí hůlku. Nahmatal ji a s obtížemi se postavil proti Krumovi. V jeho očích viděl vztek a zlobu.
"Uvidět, kdo si jí zasloužit," prskl Krum a připravil se do bojového postoje.
Ron se připravil, vzpomínal na kouzla, která by mu mohla pomoci.
Krum, ale na nic nečekal a vypálil proti Ronovi kouzlo.
"Spasmusio!" vykřikl Krum.
"Defendo!" zařval Ron a kouzlo se roztříštilo o světle modrý štít.
"Inventit furor!" zaútočil tentokrát Ron.
"Ultima necat!" kouzla se střetla uprostřed a roztříštila se.
Ron chtěl zaútočit znovu, ale vtom uslyšel volání.
"Nechte toho, Rone, Viktore přestaňte," volala Hermiona a řítila se k nim.
Ron sklonil svoji hůlku a podíval se na Kruma. Ten se však jen ušklíbl a
vykřikl:"Crucio!"
"Prote.." kouzlo však nestačil vyslovit a kletba ho zasáhla plnou silou do hrudi.
V tu chvíli se Ron skácel na zem a šílená bolest projela celým jeho tělem. Začal se svíjet bolestí a křičet.
Hermiona běžela, jak nejrychleji mohla a křičela na Viktora, ať toho nechá, ten se jen zle šklebil a působil Ronovi čím dál tím větší bolesti. Hermiona přiběhla k Ronovi a snažila se mu pomoci, ale Krum se jí vysmál. Ron pociťoval bolest, ale když uviděl Hermionu, tak se mu v srdci objevil vzdor proti kletbě. Vzdor, který sílil a sílil. Všiml si, jak nad nimi krouží ten barevný ptáček, kterého viděl v hájku. Díval se na Rona svýma hlubokýma, moudrýma očima a tiše zpíval. Ronem projela vlnu naděje a odvahy. Pomalu vstal a snažil se čelit tomu kouzlu. Uviděl v Krumových očích překvapení. Vypjal se do celé své výše a vykřikl kouzlo, které ještě nikdy neslyšel, ale přeci jenom ho znal.
"Amores!!!" zařval z plných plic a z jeho hůlky vyšlehlo růžové světlo tak silné, že je naráz všechny oslepilo. Když už bylo zase vidět, tak si Ron všiml Kruma, jak v bezvědomí leží kousek opodál.
"Kde je Hermiona?" ozval se hlásek v Ronově hlavě.
Podíval se vedle sebe. Byla tam. Ležela vedle něho, měla zavřené oči a po tvářích se jí koulely slzy. Ron ji opatrně vzal do náruče. Hermiona pomalu otevřela oči a usmála se. Ronovo srdce poskočilo nevídanou radostí.
"Rone seš v pořá…?" chtěla se zeptat Hermiona, ale Ronovy rty jí to nedovolily. Přitiskly se na ty její a vášnivě je políbily. Ron se pomalu odtáhl a zahleděl se jí do oříškových očí.
"Miluji tě, Rone," vydechla Hermiona.
"Taky tě miluji, Hermiono," zašeptal Ron a podíval se na oblohu a uviděl nad nimi kroužit barevného ptáčka.
"Děkuji!" křikl Ron na ptáčka a ten potěšeně zašveholil. Ron měl pocit, že ho slyší ve své hlavě.
"Není zač, příteli," odpověděl mu ptáček a odlétl.
"Kdo to byl?" zeptala se Hermiona.
"Přítel, který mi pomohl najít v sobě to, co je mi nejdražší," řekl Ron a usmál se.
"Už bychom asi měli jít na večeři. Co říkáš?" zeptala se Hermiona a nepatrně zčervenala.
"Skvělý nápad. Hrozně mi kručí v břiše," řekl Ron a vyšel s Hermionou v náručí směrem k Bradavickému hradu.
Došli až ke dveřím do Velké síně. Ron se podíval dovnitř a uviděl, že všichni jsou už u večeře. Pohlédla na Hermionu a ještě jednou ji vroucně políbil, tak aby to všichni viděli, potom ji postavil na zem a vyšel s ní k nebelvírskému stolu, kde se na něj zubil Harry. Celá síň jako by oněměla. Až když si sedli, se síní ozval potlesk, pískot a nadšené jásání, při kterém Ronovi i Hermioně zrudly tváře.
"No vidím, že ti schůzka vyšla, Rone," řekl Harry, když spolu s ostatními dotleskal a usmíval se od ucha k uchu.

Jen možná

31. července 2007 v 13:55 | Pája |  jednorázovky
Ještě před začátkem bych chtěla říct, že fakt newim z jaký to je stránky. mám to totiž uložený v kompu. Takže jestli si to někdo přečte a pozná s kama to je tak mi to pls pls napište do komentářů. kuju :)


Jen možná
Hermiona Grangerová se celá zpocená prudce posadila na posteli. Zdál se jí příšerný sen… Sen, který mohl být docela dobře skutečností, vždyť chybělo tak málo… Stačilo by, aby si Harry na bezoár vzpomněl o dvě vteřiny později.
Znovu klesla na polštář a hleděla na baldachýn nad sebou. Bylo jí jasné, že už neusne. Věděla, že se jí nepodaří znovu myšlenky odvést někam daleko od Rona a toho, že už mohl být mrtvý. Ani by se nestihli usmířit. Nikdy by se nedozvěděl, jak ji to ve skutečnosti mrzí.
Byla to samozřejmě z větší části jeho chyba (Hermiona ještě nebyla tak zoufalá, aby byl odhodlaná vzít celou vinu na sebe). Proč si vůbec musel něco začínat s Levandulí? Hermiona si při myšlence na dívku klidně spící ve vedlejší posteli pohrdavě odfrkla. A ještě takovýmhle způsobem. Vždyť byli přece domluvení, že spolu půjdou na Slughornův vánoční večírek. Mohli tam svůj vztah krásně vyřešit, kdyby to Ron takhle nezkazil. Jenže ona, Hermiona, mu situaci nijak neulehčovala, nebo ano? Přece věděla, že Ron se v dívčích srdcích vyzná hůř než Mundungus v základních pravidlech slušnosti, a v podstatě mu vůbec nevycházela vstříc. Jak mohla očekávat, že přijde na to, co se v jejím nitru odehrává (tím spíš, že ona sama si tím nebyla příliš jistá)? Kdyby bývala byla trochu přístupnější…
Budík na jejím nočním stolku ukazoval půl šesté a sedm minut. Náhle, jako kdyby ji hnala nějaká neviditelná síla, Hermiona vstala z postele a začala se převlékat. Půjde na ošetřovnu. Co na tom, že je to proti školnímu řádu a že ona jako prefektka by měla jít všem příkladem? V nejhorším případě dostane školní trest, a ten jí pro jednou nic neudělá.
Spěšně si nazula boty a tiše odešla z ložnice. Dalo jí sice práci vyhnout se všem hlídkám na chodbách, ale přece jen se jí podařilo nepozorovaně proklouznout až k ošetřovně. Před dveřmi svůj úmysl ještě jednou zvážila. Když se ona rozhodne iniciovat jejich usmíření, nebude to úplně totéž, jako kdyby se Ron omluvil sám od sebe… Jenže by mohlo trvat věky, než by se k tomu Ron odhodlal, a Hermiona nechtěla riskovat žádnou další nehodu s otrávenou medovinou.
Tahle doba je na hádky příliš nebezpečná, pomyslela si a odhodlaně vstoupila dovnitř. Doufala, že madam Pomfrayová spí a že ještě hezky dlouho spát bude.
Ron tiše pochrupoval. Přistoupila k jeho lůžku a proti své vůli se usmála.
"Ahoj," zašeptala.
Byl to od ní hloupý nápad, začít na něj mluvit, vždyť ho nechtěla vzbudit, ale nějak si nemohla pomoct.
"Vidíš? Nakonec se mi asi nepodaří tě donutit, abys byl trochu taktnější. Nemám ani nervy na to, abych počkala do rána, natož do té doby, kdy by ses rozhodl se mi omluvit. Možná teď dělám příšernou chybu. Možná jsem měla zůstat neústupná a ani se na tebe nepodívat. Jenže víš co? Už je mi to jedno. Všechno. Co si myslí ostatní, co si myslí Harry a Ginny, co si myslíš ty a i to, co si myslím já. Hádáme se, protože si myslíme, že děláme to správné, ale špatné na tom je právě to, že si to myslíme, jestli chápeš, co tím chci říct. Protože bychom se přece neměli řídit jen tím, co si myslíme, ale tím, co cítíme… Asi to zní ode mě zvláštně, já vím. Ale kdybychom se my dva jednou jedinkrát řídili svými city, tak by teď všechno bylo úplně jinak.
Tahle naše hádka je vlastně úplně stejně absurdní jako všechny naše hádky před ní, a já přece nechci dělat absurdní věci. A přesto je dělám. A víš proč? Kvůli tobě. Ty mě nutíš je dělat." Úkosem na něj pohlédla. "Možná jsi teď vzhůru a jen předstíráš, že spíš, a slyšíš všechno, co ti tu vykládám. A když o tom tak přemýšlím, bylo by to tak nejlepší. Protože, přiznejme si to, tohle bych ti nikdy nedokázala říct do očí, ale všechno by se vyřešilo, kdybych to udělala."
Instinktivně si hřbetem ruky setřela slzy z tváře, i když si předtím ani neuvědomovala, že pláče.
Něžně přejela konečky prstů po Ronově paži až k dlani. Asi by opravdu chtěla, aby byl vzhůru… Na okamžik zaváhala a vzala ho za ruku.
Když se Ron probudil, nejdřív neměl sebemenší tušení, kde je. Pak si uvědomil, že leží na ošetřovně, i když si nedokázal vzpomenout, jak a proč se tam ocitl. Vzápětí si ale všiml něčeho mnohem podivnějšího. Vedle něj seděla Hermiona, zamyšleně hleděla z okna na blednoucí obzor a… držela ho za ruku. Ron to nechápal. On a Hermiona byli přece rozhádaní a nemluvili spolu.
"Hermiono?" oslovil ji opatrně.
Hermiona sebou trhla.
"Rone!" vyjekla, vzápětí si ale provinile přitiskla dlaň k ústům a vystrašeně pohlédla ke dveřím do kanceláře madam Pomfrayové. Jestli ji slyšela…
"Co tady děláš?" zeptal se Ron zmateně. "A… co tady dělám já? Co se stalo?"
"Otrávil ses Slughornovou medovinou," vysvětlila Hermiona, ale vypadala, že ji to vůbec nezajímá. Oči jí zazářily.
"Slughorn mě chtěl otrávit?" nechápal Ron. "Vždyť ten ani neví, jak se jmenuju."
"To víš, že ne. Nikdo neví, jak se k němu ta otrávená medovina dostala. Myslíme si, že je za tím ten samý člověk, který dal Katie ten náhrdelník. Měl jsi z pekla štěstí, že Harryho napadlo dát ti bezoár, jinak bys…" Nedořekla. Chvíli bylo ticho.
"No ale… co tu děláš ty?" zeptal se znovu Ron. Popravdě řečeno ho tohle zajímalo mnohem víc než to, že už mohl být na onom světě.
"Já…" řekla Hermiona a v hlase ji zazněl jakýsi posměšný podtón. Mluvila teď směrem k Ronovu zápěstí. "Jen jsem si uvědomila, žes mohl být mrtvý a nikdy bychom se neusmířili a… prostě chci jen říct, že mě to mrzí a… promiň."
Ron na ni chvíli zíral, jako kdyby nevěřil svým uším. Pak se prudce posadil.
"Ne," prohlásil a tvářil se přitom, jako kdyby ho někdo právě praštil do hlavy něčím hodně těžkým. "Ne. Ty promiň."
Hermiona na něj pohlédla snad ještě překvapeněji než předtím on na ni.
"Zpackal jsem to. Choval jsem se jako pitomec a musel jsem se nechat přiotrávit, aby mi to došlo."
"Udělali jsme chybu oba." Hermiona se nejistě usmála. Ron jí usměv opětoval.
"Takže jsme… zase přátelé?"
Hermiona se usmála ještě víc.
"Jo, řekla bych, že ano. Přátelé."
Téměř ji udivovalo, jak to šlo hladce, a byla by v tu chvíli i schopná uvěřit, že brzy budou i víc než přátelé. Problém s Levandulí sice zůstával, ale co na tom záleželo? Nějak se to vyřeší a dobře to dopadne. Určitě.
Oknem dovnitř pronikly první sluneční paprsky.
"Budu muset jít," oznámila Hermiona. "Stavím se o obědní přestávce."
Sklonila se k němu, políbila ho na tvář a odběhla.
Ron přejel prsty po místě, kde se dotkli koutky úst, a zahleděl se na dveře, kterými odešla.
***
Madam Pomfrayová usoudila, že je nejvyšší čas, aby svému pacientovi dala ranní dávku protijedu. Když však otevřela dveře, zjistila, že pan Weasley není sám, což se jí vůbec nelíbilo. To děvče tu přeci takhle brzy nemělo co pohledávat! Už jí chtěla jít vynadat, něco ve tvářích jich obou ji ale zarazilo.
Dívka něco zašeptala, políbila chlapce na tvář a odešla.
Madam Pomfrayová sledovala, jak se jejímu pacientovi vrací zdravá barva do tváře, až nakonec dosáhla mnohem sytějšího odstínu, než bylo obvyklé, a poprvé v životě ji napadlo, že na světě možná existují i účinnější léky, než její osvědčené lektvary. Ale jen možná.

Rozcestník- povídky

31. července 2007 v 13:50 | Pája |  Povídky

faraway

31. července 2007 v 13:40 | Makiki |  jednorázovky
Slunce zapadalo za obzor a vrhalo poslední matné světlo na podvečerní oblohu. Zem byla stále ještě teplá, vzduch se však ochladil. Na verandě u Doupěte seděla osoba zabalená v dece a v ruce držící hrnek kávy. Nevnímala čas, světlo…dokonce ani teplo. Jediné teplo, které cítila bylo teplo naděje, hřející její srdce už dva měsíce. Naděje, že by se její láska mohla vrátit zpátky domů…mohli by společně založit rodinu a žít šťastně, jako mnoho dalších párů.
This time, This place
Misused, Mistakes
Too long, Too late
Who was I to make you wait
Hermiona seděla s výhledem k lesu, kudy naposledy viděla odcházet Rona. Den co den, celé dva měsíce, se dívala na to místo, tu stezku vedoucí do hlubin lesa…stezku, kterou by se měl Ron vrátit i s Harrym, dvojčaty, Billem, Charliem a celou výpravou zpět domů. Byla to akce, které se chtěly dívky také zúčastnit. Bylo to tak…nespravedlivé, že to udělat nemohly. Mají na to stejné právo, jako oni. Všichni přece chtějí zničit Voldemorta. Tajemství, jejich úkryt, spojence…přesně toto šla výprava hledat. Nebezpečí? Jaká nebezpečí…
Just one chance
Just one breath
Just in case there's just one left
'Cause you know,
you know, you know
Hermiona zažila už tolik nebezpečí se svými přáteli, že už ji nic nemohlo překvapit, tak proč zůstávat zde, proč jen čekat se založenýma rukama a bát se každé nastávající minuty, kdy se může stát něco osudného, něco co nelze vrátit nazpátek. Nejistota, obavy, únava… Hermioně se rýsovaly jemné kruhy pod očima, z toho, jak nemohla spát, probouzela se v noci s hroznými nočními můrami… Hermiona na chvíli přestala zírat do temna lesa a pohlédla na stůl, na kterém ležel dopis starý snad více jak měsíc. Obsahoval tato slova:
Má drahá Hermiono,
Přešli jsme několik planin, lesů a měst…nyní se nacházíme kousek od hor, v nichž máme všichni podezření, že by se tam mohli ukrývat další obři, kteří by nám mohli být nápomocní. Nevím co nás tam přesně čeká, ale nechci, aby sis o mě dělala moc velké starosti. Ať se děje, co se děje…miluju tě. To přece víš. Doufám, že sova, kterou jsem tady odchytil tento dopis doručí do tvých rukou. Moc se mi po tobě stýská, lásko. Všichni tě tu moc pozdravují, držte se tam a opatrujte se. Těším se, až se k tobě vrátím…doufám, že tento slib splním. Myslím na tebe dnem i nocí…
Navždy tvůj,
Ron
Hermiona si povzdechla…už je to tak dlouho, co se jí neozval. Není to jednoduché, nedělat si starosti…kdo by si nedělal starosti, kdyby nejdražší člověk, kterého má byl daleko daleko od něj a vydal se za nějakým neznámým nebezpečím…
That I love you
I have loved you all along
And I miss you
Been far away for far too long
Pokaždé, když ráno sova donesla předplaceného Denního Věštce, dozvídala se Hermiona o různých nečekaných úmrtích významných osob, zajímavých ztrátách důležitých listin z ministerstva, pohřešovaní lidé, svědectví obyvatel o tom, že viděli něco hrůzného v jejich ulici… Hermiona probrečela několik hodin v zoufalství, modlila se, aby se něco nestalo i Ronovi a ostatním. Přemýšlela, co by dělala, kdyby zjistila, že už nikdy…už nikdy více svou lásku neuvidí, nikdy s ním nepromluví, nepolíbí, neobejme… Určitě by se chtěla zabít…Ale na to nemohla myslet…ne dokud je tady ještě naděje.
I keep dreaming you'll be with me
and you'll never go
Stop breathing if
I don't see you anymore
Vzpomínala na doby, kdy si z takovýchto dobrodružství dělala ještě srandu a hrnula se po nich po hlavě. Tyhle doby už byly pryč…už dva roky od neoficiálního návratu Voldemorta. Proč lidé nemohou žít v klidu a míru…s láskou a něhou, se spoustou dětí a obklopeni nejdražšími… Povzdechla si, pořádně uchopila hrnek s kávou, zachumlala se ještě více do deky a zadívala se znovu k lesu.
I wanted you to stay
'Cause I needed
I need to hear you say
That I love you
I have loved you all along
Hermiona do sebe nasála znovu trochu energie kávy, když v tom uslyšela za sebou kroky. Byla to paní Weasleyová. Ta měla kruhy pod očima očividně mnohem větší a dělaly se jí ustarané vrásky po celém obličeji.
,,Hermiono, zlatíčko, neseď tady tak, už začíná být zima."
,,Děkuju paní Weasleyová, ale zatím mi zima není."
,,Jak chceš…" pousmála se, ale radost v očích neměla. Jak by mohla mít, když všichni její synové (kromě Percyho) jsou neznámo kde… paní Weasleyová vzala konvici a zašla za barák zalévat květiny. Hermiona se znovu otočila. Když si chtěla znovu přihnout trochu kávy, zahlédla v dálce obrysy postav…zbystřila a v očích se jí objevily světélka naděje. Bylo to mnoho, mnoho postav, tvořících skupinku… v popředí…To byl…Ron a Harry!
And I forgive you
For being away for far too long
So keep breathing
'Cause I'm not leaving you anymore
Believe it
Hold on to me and, never let me go
Hermiona upustila hrnek kávy na zem až se celý roztříštil a káva se rozlila. Jenže jí to bylo v tu chvíli jedno. Vzadu za Doupětem uslyšela polekanou paní Weasleyovou, ale měla takovou radost… sundala ze sebe deku, odhodila ji na zem a chvatně se rozeběhla po poli směrem k lesu. Ron ji uviděl a okamžitě se rozeběhl naproti ní…tak dlouho toužila ho obejmout…už chyběl jen kousek…
,,Roneee!" ječela radostí, doběhla k němu a skočila mu do náruče. Ron ji v ní sevřel a dlouho ji z ní nepustil.
,,Mě se tak stýskalo…" řekla mu Hermiona se slzami štěstí v očích.
Ron jí slzy setřel stékající slzu z tváře.
,,Mě taky…ani nevíš jak." znovu ji stiskl v medvědím objetí a Hermiona dýchala jeho vůni, která jí dodávala pocit bezpečí a lásky…
,,A…něco pro tebe mám. Už dlouho, vlastně, už od té doby předtím, než jsme vyrazili." sáhl si do náprsní kapsy mikiny a vyndal malinkatou krabičku. Krabičku, která hodně znamená. Hermioně se rozbušilo srdce…uchopila krabičku a opatrně ji rozevřela. Vykoukl na ní nádherně něžný prstýnek, celý ze stříbra a nahoře měl jemně modrý kamínek, který zářil do dálky.
Ron se na ni díval a když viděl, jak se Hermiona zeširoka usmívá, zeptal se:
,,Hermiono…chtěla by sis mě vzít?" zeptal se a pohlédl jí hluboko do očí.
,,Ano. To víš, že ano a hrozně moc!"
Ron se usmál od ucha k uchu a nasadil jí prstýnek…Hermiona se mu vrhla kolem krku a políbili se…tohle byl zatím její nešťastnější okamžik…už nikdy nenechá svou lásku jen tak odejít…
Keep breathing
Hold on to me and, never let me go
Hold on to me and, never let me go
Hold on to me and, never let me go



Jak to všechno dopadlo - I. část

31. července 2007 v 13:20 | Pája |  A co sis myslel?
Jak to všechno dopadlo
Přestal jsem tam chodit. Nic jiného mi ani nezbývalo, protože jinak bych se asi zbláznil. Nevydržel jsem se dívat na ty dva, jak... Jak se mají rádi a jak jim to spolu vychází. Proto jsem se rozhodl, že se Hermioně budu vyhýbat a tak jsem se s Harrym a s Ginny scházel jedině mimo ty obvyklé schůze a doufám, že to Hemiona pochopila. A jestli to pochopil tamten, tak to mi bylo srdečně jedno.
Každopádně uplynula dlouhá doba, za kterou jsem se s Hermionou jedinkrát nepotkal a ani o ní téměř neslyšel. Poprosil jsem totiž svojí sestru a jejího manžela, ať se o ní přede mnou vůbec nezmiňují. Ze začátku mě vůbec nechtěli vyslyšet a pokaždé řekli, jak se Hermiona má, co jim povídala, ale já je postupně přesvědčil, ať to nedělají.
A žil jsem si celkem dobře. Nebo spíš... nevedlo se mi špatně. Pracoval jsem, hlídal Joanu, občas zašel do hospody, občas k Harrymu a k Ginn. Žil jsem si jako před tím, než se Hermiona vrátila. Akorát jsem se stával roztěkanějším, nervóznějším a nesoustředěným. Ale věřil jsem, že to přečkám a bude to zas dobré.
Ještě jsem se vám vlastně nezmínil, v čem spočívala ta moje práce, tak to učiním teď, protože v tuhle chvíli si můžu dovolit chvíli nějakého toho vysvětlování. Později už to půjde ráz na ráz a jen těžko bych odváděl vaši pozornost od děje.
Takže, domů mi z ministerstva přinesou vždy na týden dvě hromady papírů. Na jedné hromadě jsou popsané papíry, na druhé dokumenty čekající na vyplnění. Všechno se to týkalo soudních případů. Na těch papírech bylo zapsáno všechno, co se při řešení toho kterého případu zjistilo, k čemu se pachatel přiznal, k čemu zase ne, jaký byl rozsudek, ale i kdo byl soudce, kdo advokát... A to všechno jsem správnou řečí, která měla místo jen ve všech podobných dokumentech a všude jinde by vás při jejím používání hnali, doplňoval do příslušných kolonek v papírech, které jsem bral z druhé hromady a celé případy se takto archivovaly. Možná se divíte, že jsem toho dělal tolik. Nebylo to totiž jen z londýnských soudů, nýbrž ze všech kouzelnických soudů v zemi. A to byste se divili, jaké případy se tam dostanou!
Když mi takhle jednoho pondělního rána zase přinesli ty dvě hromady papírů, tak jsem si hned vytáhl pero, kalamář, ale ten chlápek-nosič mě zarazil.
"Mám vám ještě vyřídit, že než začnete vyplňovat, máte se podívat na ministerstvo, mají prý nějakou změnu, o které vám chtějí říct."
"Jo, tak já tam teda jdu," pokýval jsem hlavou. "Asi budu muset něco vyplňovat jinak."
"Nejspíš jo," přitakal chlápek-nosič. "Tak se mějte," odporoučel se.
Na nic jsem nečekal a přemístil jsem se rovnou na ministerstvo, prošel kontrolou, vyjel výtahem a za chvilku jsem kráčel dlouhou chodbou vedoucí ke kancelářím soudního oddělení. Vypadalo to, že měli nějak napilno a tak jsem automaticky, aniž bych kohokoliv zdržoval, prošel do kanceláře vedoucí oddělení. Byla to taková stará příjemná paní, takže jsem se neobával toho, že by mohla být protivná.
Zaplul jsem dovnitř a zavřel za sebou.
"Dobrý den, máte pro mě prý nějakou novin..." ohromením jsem ztratil slova. "Hermiono!"
Chtěl jsem vycouvat pryč, nebo nevím, jestli jsem to chtěl, ale bylo to to první, oč jsem se v tu chvíli začal snažit.
"Rone počkej," zarazila mě rozhodně a zamračila se. Trochu jsem se tedy uklidnil a otočil se k ní zase zpět.
"Tak jaké jsou ty novinky?" zeptal jsem se čistě pracovním tónem.
"Žádné novinky nejsou," odvětila a vzápětí se přiznala. "Jen jsem s tebou chtěla mluvit."
"Cože? Tak to ne," zakroutil jsem rozčileně hlavou. "Já, já jdu."
"Ne, Rone, nechoď ještě... Vyslechni mě, prosím," zastavila mě znovu. Pohlédl jsem na ni. Věděl jsem, že to přijde, že se s ní budu muset tváří v tvář někdy zase setkat. Jenže protentokrát jsem doufal, že to nebude tak brzy.
"Hele, Rone," začala smířlivě. "Takhle to přece dál nejde. Nemůžeš se mi pořád vyhýbat. Co jsem ti ale udělala, že se mnou nemluvíš? Vždyť jsem ti nic neprovedla..." rozhořčila se.
"Hermiono, copak to vůbec nechápeš?" zeptal jsem se jí klidně a nějak mi při tom vyschlo v krku.
"Nechápu," zavrtěla hlavou. "Vždyť jsem neudělala nic, čím bych ti mohla ublížit."
"Že nic? Od té doby, co jsi přijela, tak mi neustále ubližuješ!" vyčetl jsem jí až příliš prudce a ani nevím proč jsem nechal všechno, co ve mě už víc jak půlrok vřelo, vyplout na povrch.
"To ti tolik vadí, že jsem přijela? To se mám zase odstěhovat, abys byl znovu šťastný? Myslela jsem, že budeš rád, že jsem zase zpátky!"
Nechápala to, naprosto nechápala.
"Hermiono!" umlčel jsem ji. "Z tvého návratu jsem byl nadšený! Nebo spíš ve chvíli, kdy mi Harry prozradil, že se vracíš, tak jsem se na tebe opravdu těšil, ale..."
"Ale pak jsem se vrátila a tys to najednou rozmyslel, co! Byl jsi hnusný už od počátku! Na mně i na Antonia!" rozkřikla se.
Přetrhla se hráz. Už jsem se nedokázal ovládnout.
"Toho svýho dokonalýho Tondu si strč někam! Mám ho plný zuby!" utrhnul jsem se na ni vzteky bez sebe. Jen jak vyslovila jeho jméno, málem jsem se osypal.
"Cože? Co ti udělal, prosím tě?" zeptala se mě ledově.
"Vecpal se k nám," odvětil jsem jednoduše. Vůbec nechápu, co se to se mnou dělo.
"Tak vecpal? Stejně jako jsem se vecpala já, co? To nám závidíš?" zajímala se. "Tak si taky někoho najdi! Nebo to snad nedokážeš?"
Přiznávám, tohle hodně bolelo.
"Kdybych chtěl, tak si někoho najdu, je ti to jasný!" osopil jsem se prudce. "A vám dvěma vůbec nemám vůbec co závět! Možná jemu, ale..."
"Co bys mu tak asi záviděl?" rozhodila rukama. "Radši běž! Chtěla jsem si s tebou promluvit, ale s tebou není řeč!"
"Jo, to přesně udělám, půjdu pryč," řekl jsem naštvaně. Chtěl jsem sáhnout po klice a jít, ale dovnitř právě vstoupila nějaká další žena.
"Hermiono, chtěla jsem se tě zeptat," spustila, ale když mě spatřila, tak se zarazila. "Ale... Ty tu někoho máš. Kdopak to je?"
"To je můj přítel, Ingrid," vysvětlila. "Chtěla ses na něco zeptat..."
"Áaa... To budete pan Antonio!" rozzářila se ta ženština a hned mi podávala ruku, abychom si potřásli. Já jen zaraženě zíral.
"Ale to není..." zaslechl jsem od Hermiony.
"Hermiona mi o vás povídala," mlela si své Ingrid. "Představovala jsem si vás jinak, to víte... Antonio... Představovala jsem si nějakého snědého jižana, ale takhle bych si vás klidně tipla na rodilého Angličana!"
Stačil jsem se vzpamatovat a rozhodl jsem se hrát takovou hru. Nevím, co mě to popadlo, ale najednou jsem měl do toho ohromnou chuť. Chtěl jsem se pomstít Antoniovi, provézt něco Hermioně... No, uvidíte sami.
"Áno, málo lidí si myslet, že jsem rodilá Ital," přitakal jsem s děsným italským přízvukem.
"Ó, ale mluvíte dobře, Antonio, velice dobře," usmívala se na mě Ingrid.
"Já vědět. Herm-jóna," (teď jsem si zahrál na Kruma, co na tom, že jeho rodný jazyk byl úplně jiná jazyková větev než italština), "mi to říkat taky. Ale jak ty říkat, že já dopadat jako Angličan, tak i u nás doma mi to kamarádi často říkat."
"A jak jste se vlastně seznámil s Hermionou? Ona mi to totiž vůbec nevyprávěla," dožadovala se vyprávění.
"Ale Ingrid!" ozvala se Hermiona a mě sjela popuzeným pohledem. "Říkala jsi, že se potřebuješ na něco..."
"To teď počká," mávla nad tím její povídavá přítelkyně a zachichotala se na mě.
"To bylo tak, já jít u nás v Roma do jeden restaurace. Nikde jsem nenašla volný stůl a tak jsem se zeptat Herm-jóny, jestli neměla volná. Odpověděla, že jo, a tak jsem se k ní posadit. A pak jsem ji asi okouzlit svojí dokonalost a krása," žvatlal jsem a náramně si to užíval. "Jsem podonikatel, věděla, já vyrábět pánská spodní pádla."
Možná jsem to už přeháněl, ale nedovedl jsem se zastavit.
"Aha, a máte moc rád naší Hermionu?" zajímala se s poťouchlým úsměvem Ingrid. Určitě si musela myslet, že jsem pitomec. Nebo spíš že Antonio je pitomec. A to mě těšilo.
"Prosím vás, je pracovní doba, musíme pracovat a..."
"Jo, mám jí moc rád," skočil jsem Hermioně do řeči a ona ztichla.
"Já muset jít," řekl jsem rychle, než stačila kterákoli reagovat. "Ciao!"
Vyplul jsem z kanceláře, protože Hermiona vypadala, jakože každou chvílí nejspíš vybuchne vzteky a sprintoval jsem co nejrychleji pryč. Přemístil jsem se k sobě do bytu a měl jsem z té záležitosti tak dobrou náladu, že skoro zastínila celou tu předešlou hádku. Samozřejmě, mrzelo mě, že jsme se zase pohádali, ale jinak to nešlo. Ne, když jsem byl takhle napjatý , vynervovaný... Kdybych věděl, že se tam s ní setkám, tak bych možná takhle nevybouchnul, ale tím, že mě takhle překvapila, tak mi vzala půdu pod nohama a já se musel bránit.
Sednul jsem si tedy k práci a vyplňoval kolonky. Zabavilo mě to na několik hodin a s každým vyplněným papírem spadlo pár těžkých mincí do mé kapsy. Když už jsem vyplnil papírů několik, někdo zaklepal na dveře.
Doufal jsem ať to není ona. Ale zároveň mi bylo jasné, že nikdo jiný než ona by to být nemohl. Navíc by to nebyl Hermionin styl, kdyby to vše jen tak nechala vyprchat, místo toho, aby mi šla hezky vyčíst, co všechno jsem udělal špatně, jak jsem se choval nezodpovědně a bla, bla, bla... Nebyla by to Hermiona, kterou já znám.
A tak jsem šel otevřít. A světe div se, stála tam.
"Ahoj, co ty tady?" vyzkoušel jsem to na ni zahrát.
"Víš moc dobře, proč tu jsem," utrousila a bez jakékoli pobídky vstoupila do mého bytu a opřela se o kuchyňskou linku, kterou jsem měl od dveří nejblíž.
"Nedáš si něco k pití?" zeptal jsem se jako příkladný hostitel, ale ve skutečnosti jsem chtěl ještě o něco oddálit to, co mělo každou chvilkou přijít.
"Co to mělo znamenat?" zeptala se mě zprudka a já věděl, že se ten můj chabý pokus nepodařil. "Proč jsi to udělal? To jsi prostě nemohl říct, že nejsi Antonio?! Musel jsi ho takhle zesměšnit? Panebože, uvědomuješ si vůbec, jak to bylo trapné? Co si o něm teď musí myslet?"
Nic jsem neříkal a tak pokračovala. Očividně byla vytočená víc, než jsem si myslel.
"Chováš se, jako by ti bylo patnáct! Takovýhle výstup bych opravdu čekala nanejvýš tak od puberťáka! Víš vůbec, že už jsi dospělý? Co mělo znamenat to 'já vyrábět spodní pádla'?!"
Chtěla určitě pokračovat ve výčtu toho, co jsem dneska zmrvil, ale já jí skočil do řeči.
"Náhodou, tohle bylo dobrý!" hájil jsem se.
"Jo, to jo," usmála se, ale jakmile si uvědomila, co to právě řekla, tak jí úsměv ztuhnul. "Totiž, chtěla jsem říct, to teda ne!"
"Počkej!" zarazil jsem ji. "Právě jsi se usmála! Z toho se jen tak nevykroutíš! Tobě se nějakým záhadným způsobem líbilo, když jsem si z něj dělala srandu, že je to tak?"
"Proč by to tak bylo?" vyjela na mě. "Proč by se mi proboha mělo líbit, když urážíš mého přítele? Co si to o mě myslíš?! Každý není jako ty. Já se alespoň vždy postavím za toho, koho mám ráda, copak to nevíš?"
Tahle slova mi trošku srazila hřebínek. To víte, mě cokoliv dokáže rozhodit. A zvlášť když se to týká takového křehkého témata, jakým toto bezesporu bylo.
"Máš pravdu, promiň," uznal jsem. "Neměl jsem ho urážet. Jen jsem měl vztek."
Hermiona se na mě překvapeně podívala. Nejspíš nečekala, že se omluvím.
"Tak dobře, já teda jdu," rozhodila rukama.
"Tak teda jdi," přikývnul jsem a společně jsme se odebrali ke dveřím.
"Ahoj," rozloučila se, krátce na mne ještě pohlédla a odešla chodbou pryč.
"Ahoj," odvětil jsem. To už mě ale nemohla slyšet, takže jsem zavřel dveře a šel si nalít whisky. Dneska už bych stejně nedokázal pracovat.
Nevěděl jsem, co si mám myslet. Byl jsem z toho všeho roztrpčený a zdrcený, jako po celou tu dobu, co je Hermiona zpátky, a ty pocity se ještě rozdmýchaly tím, že jsem ji opět viděl, že byla Hermiona, jakou jsem znal, pedantská Hermiona, která chtěla všechno vědět, všechno znát, byla přísná a tvářila se chladně, ale při tom křehká a zranitelná...
Nemohl jsem se zabavit myšlenek na to, jak mluvila o Antoniovi, jak se obořila proti tomu, když jsem jí podezříval z toho, že se jí líbí, když si z něj dělám srandu. Dost rázně to popřela, ale právě to, že tak prudce reagovala na drobné škádlení, mi vrtalo hlavou a nemohl jsem o tom přestat přemýšlet.



2. kapitola - Ronovo utrpení

31. července 2007 v 13:18 | Pája |  A co sis myslel?
Ronovo utrpení
Ještě teď, když si občas vzpomenu na ten večer, mi v myšlenkách vytone ona a její hlas. Opakuje se, opakuje... Tohle je Antonio, můj přítel. Její přítel. Její přítel! Byl jsem z toho úplně mimo. Ginny je plna úsměvů usadila přímo naproti mně. Díval jsem se, jak ji ten talián chytá za ruku, jak se ona na něj usmívá a jak šťastně se oba tváří! Nevěděl jsem, jak se mám cítit. Jestli mám být naštvaný nebo to prostě přejít a smířit se s tím. Ale proč bych na ni měl být naštvaný? Kde bylo psáno, kdy jsme si slíbili, že se při našem dalším setkání dáme opět dohromady? Co jsem sakra čekal?
Tohle určitě ne. Možná se mi ve chvíli, kdy mi Harry prozradil, že se Hermiona vrací, někde ve skrytu duše rýsovalo, jak se šťastně shledáme, obejmeme se, políbíme. Jak Hermioně potečou slzy štěstí, že mě opět vidí a já ji budu muset brzdit, aby mě neumačkala radostí. Teď už chápu, jak naivní to "něco ve mě" muselo být. Mělo mi dojít, že na mne už dávno zapomněla a bere mne jako starého kamaráda z našeho slavného tria. Bylo by bláhové si myslet, že jsem pro ni něco víc než to. Ale já jsem byl vždy bláhový.
Během večera (když jsem nebyl zrovna na záchodě - což jsem dělal neobvykle často - nebo jsem hlasitě nekašlal, či nemluvil schválně o něčem jiném) jsem zjistil, že Antonio je skutečně Ital (také tak nemáte rádi Italy?), nyní pracuje v Londýně v nějaké kouzelnické firmě a s Hermionou se seznámil v restauraci a ihned si padli do oka. Jak to pokračovalo dál, tak to už nevím, protože jsem se v tu chvíli velice ochotně přihlásil o to, jestli můžu jít zkontrolovat malou Joan. Kupodivu. Jedna má část chtěla poslouchat a ta druhá prchnout. Když jsem se pak vrátil, tak už se bavili jen o italských těstovinách. Naštěstí.
"Tak jenom Ron zůstal sám," spráskla Ginny ruce. "Měl by sis někoho najít."
Vím, že to nemyslela zle a že si upřímně přála, abych někoho pro sebe našel, jenže v tu chvíli bych ji nejraději uškrtil.
"Každý hold nemá to štěstí někoho najít," ušklíbl jsem se na ní kysele a jen tak mimoděk jsem se podíval na Hermionu. Celkem zaraženě na mě zírala. Jasně, teď si o mě bude myslet, jak jsem ubohý, že nikoho nemám... Tenhle večer se mi líbil čím dál míň.
Harry plánoval, že ta naše sešlost bude trvat tak do jedenácti. Obyčejně to ale bývá jen orientační čas a o několik hodin se to prodlouží. Jenže dnes se tak díky mému přičinění nestalo. Už od desíti jsem upřeně pozoroval hodiny a modlil se k tomu, aby nějakým zázrakem odbyla jedenáctá a když se minutová ručička konečně zastavila na dvanáctce, vyskočil jsem, odporoučel jsem se a šupem jsem odtamtud zmizel.
Děsný večer. Navíc se mi rozbolela hlava, takže jen co jsem se objevil u sebe v bytě, tak jsem se musel zavřít do ložnice. Usnout jsem ale nedokázal. Celé věky jsem se převaloval ve tmě v posteli a v mysli se mi zas a znova přehrávala ta chvíle. Tohle je Antonio, můj přítel.
A čas šel dál. Hermiona a Antonio mne byli párkrát podívat, společně jsme slavili narozeniny a oslavy, společně jsme navštěvovali Harryho a společně jsme trávili volný čas. Jak jsem tyhle sešlosti nenáviděl! Toužil jsem skočit po tom snědém taliánovi, který se tak lacině usmíval na všechno kolem, a uškrtit ho nebo alespoň zkopat do hranaté kuličky, kulaté hraničky nebo do čehokoliv podobného! Bohužel jsem se vždy ovládl a nikdy jsem tyhle skvělé plány nezrealizoval. Jaká škoda. V mých představách se drahý Tonda svíjel v křečích a z nosu mu tekla krev proudem, skučel bolestí a ten jeho přitroublý úsměv konečně mizel.
"Proč se tak culíš?" zeptala se mne jednoho dne Hermiona, když jsem si zase jednou představoval taliána v této situaci. Toho dne jsem ale byl ve svém bytě s Hermionou sám, poněvadž talián musel na týden zpátky do Sicílie, nebo odkud se to k nám vetřel, kvůli matce, která onemocněla. No sám... Kolem nás ještě pobíhala malá Joana a volala na nás ať si s ní jdeme hrát.
"Ale... Jen jsem se tak zasnil..." mávnul jsem nad tím rukou a ušklíbl se.
"Ne, řekni mi to..." přesvědčovala mě Hermiona, jelikož se nejspíš chtěla taky pobavit. Myslím ovšem, že tohle by ji nepobavilo.
"Neřeknu ti to. To by ti ani nepřipadalo vtipný, vážně," ujistil jsem ji, avšak ona byla neodbytná. Jako za starých časů.
"Proč myslíš? To mě máš za takového suchara? Já jsem se přece nijak nezměnila, mám stejný smysl pro humor jako dřív, takže..."
"No právě," skočil jsem jí do řeči.
"Tím chceš říct, že jsem suchar bývala vždycky?"
"Sice bych to formuloval trošičku jinak, ale jo, to jsem chtěl říct," pokýval jsem hlavou. Doufal jsem, že jsem ji dostatečně vyvedl z míry a že teď bude chvíli zaraženě mlčet, až zapomene na naše původní téma. Jenže to se nekonalo. Hermiona se jen nadechla a spustila znova.
"Tak dobře, jsem suchar, přiznávám," pravila vážně. "Jen mi alespoň prozraď, čeho se týkala ta věc, které jsi se usmíval."
Vůbec se nezměnila. Nebo alespoň v tomhle ne. Vždycky musela vědět všechno, na každičkou věc, seč byla jakkoliv nedůležitá a nepodstatná, musela přijít. A tak tomu za dob našich studiích v Bradavicích, tak tomu bylo toho dne a je tomu tak doposud.
Joana vběhla ke kuchyňské lince a hrnula se k nožům, které jí každý tolik zakazoval. Šlo se na ni totiž špatnou metodou. Všechno, co se jí dovolilo, ji totiž nechávalo chladnou a všechno, co nesměla, ji lákalo. Harry s Ginny jí měli dovolit sahat na nože a pak by je nechala na pokoji, ale takhle byla pokaždé přímo posedlá tím, aby si jeden mohla podržet v ruce. A teď spatřila celou sadu na mé kuchyňské lince. Přirozeně si tedy přitáhla stoličku a sápala se po nich. A já, jako její opatrovník, jsem musel (pokud bych tedy chtěl přežít příští setkání s jejími rodiči) ji od nich odehnat.
"Joan!" zvýšil jsem hlas, aby se nemohla vymlouvat na to, že mě přeslechla. "Pojď sem. Chceme ti s tetou Hermionou něco vyprávět."
Stála na té malé stoličce a zklamaně se na mě zadívala. Rezignovaně se pak sesunula dolů a se sklopenou hlavou se vrátila k nám a sedla si mi na klín.
"Italů. Týkalo se to Italů," řekl jsem neurčitě. Hermiona nechápavě vzhlédla. Nejspíš nevěděla o čem to mluvím, ale najednou se jí obličej rozjasnil pochopením. Vypadalo to, jakože se chystá něco říct, ale spása přišla v podobě mé neteře.
"Teto Helmijono, ty máš nějaký děti, s ktelejma bych si mohla hlát?" zeptala se jí nevinným hláskem a dětskýma očima zakoulela tak, jak to ona dělává. Hermiona se na ní zaraženě zadívala.
"Ne, nemám Joan," odpověděla pak laskavě. Ještě s ní příliš neuměla vycházet a bylo to nejspíš dlouho, co se naposledy objevila blízko dítěte, takže nevěděla, jak na ní má mluvit a co od ní může čekat.
"To je škoda," pokývala Joan hlavičkou. "Stlejda Lon taky žádný nemá a já si tu u něj nemám s kým hlát. Stlejda Lon žíkal, že je to ploto, že už nemá holku, ktelou má lád, plotože odjela a už se nevlátila. Ty taky nemáš manžela, viď. Anebo je tamten pán tvůj manžel?"
Možná by bylo líp, kdyby Joan nechala mluvit Hermionu, protože kvůli tomu, co právě vypustila z úst, se mi vehnala krev do tváří, a já byl jistě rudý jako rajče. Hermiona na mě spočinula zkoumavým pohledem a jediné, co mě v tu chvíli napadlo dělat dál, bylo srovnávat si papíry na stole. Já vím, pěkně ubohé, ale copak vy byste dokázali se jí dívat přímo do očí, do těch pátravých očí, které by ihned zjistili a odhalili naprosto vše, co se ve vás v tu chvíli, ale i v uplynulých měsících, odehrávalo? Nechali byste jí, aby uhádla, co vše jste očekávali a jak moc jste zklamaní a rozpolcení z toho všeho? Pochybuji.
Avšak já se na ni nechtěl dívat i z dalšího důvodu. Bál jsem se, aby v těch jejích hnědejch očích nespatřil ještě něco dalšího, než jen to pátrání po mých pocitech. Bál jsem se, aby tam nebyla lítost a porozumění. Nechtěl jsem, aby se mnou soucítila a nechtěl jsem, aby si myslila, že jí mám rád. Jak trapně mi v tu chvíli bylo a jak jsem proklínal den, kdy jsem začal doufat, že se s Hermionou dáme zas dohromady! To vše trvalo jen kratičkou chvilku, než Joana zase promluvila, ale mě to připadalo, jako dlouhé věky.
"Teto Helmiono, ploč teda nemáš žádný děti?"
Hermiona stále poněkud zaskočena (ani se jí moc nedivím) se zamyslela.
"Musela jsem odejít od kluka, kterého jsem měla ráda, víš, a s tamtím pánem, jak říkáš Antoniovi, jsem moc krátkou dobu na to, abych s ním mohla mít děti," vysvětlila jí. Zvednul jsem zrak a díval se na ní, jak to soustředěně vysvětluje a jak Joan chápavě přikyvuje. Jakmile však Hermiona domluvila, tak vzhlédla ke mě a já se jal opět urovnávat papíry na stole.
Po chvilce od nás Joan opět odcupitala a šla si hrát do pokoje. Seděli jsme mlčky. Já již měl všechny papíry perfektně vyrovnané, takže jsem se nemohl nijak osvobodit od jejího pohledu, který mě svazoval a možná i mučil. Co možná! On mě mučil! Tou dobou určitě. Cítil jsem se tak hloupě! Ať už kvůli své naivitě, nebo že Joan právě prozradila, že jsem to s Hermionou myslel vážně.
Konečně jsem odlepil své oči od desky stolu a podíval jsem se na ní jak spráskaný pes. A musel jsem se dívat do těch očí plných soucitu a pochopení a deptalo mě to o to víc. Kdybych byl stejný jako za školních let, vyčetl bych jí, že si přivedla někoho jiného, že na mě zapomněla, pohádal bych se s ní a mně by se alespoň ulehčilo! Jenže já už takový nebyl. Změnil jsem se. Pochopil jsem, že určité věci člověk neovlivní a že někdy prostě musí trpět. A tak jsem to dusil v sobě a díval se do dvou oříškově hnědých studní deptajícího soucitu.
"Já... já nevěděla jsem... Nevěděla jsem, že jsi to se mnou myslel takhle vážně. Myslela jsem, že už jsi dávno zapomněl, že mezi náma vůbec něco bylo. Já..."
"Co si myslíš o Joaně? Skvělá holka, co?" usmál jsem se na ní fingovaně a ona pochopila, že má mlčet. Nevím, co mě to popadlo. Toužil jsem, bezmezně jsem toužil ji všechno vyčíst, zanadávat si, křičet, být vzteklý. Jako jsem býval kdysi. Ale už to nešlo.
"Jo, je fajn," usmála se na mě poněkud smutně.
A zase jsme mlčeli.
"Už budu muset jít," pověděla a zvedla se.
"Jo, jasně," přitakal jsem možná až příliš rychle. Doprovodil jsem ji ke dveřím a zvřel za ní. Posadil jsem se na zem a díval se jen tak do prázdna. Pak jsem si došel pro láhev whisky a pořádně jsem si z ní nahnul. Pálila mě v krku jako čert.
"Stlejdo, kde je teta Helmiona? Chtěla jsem se jí zeptat, jestli..."
"Už odešla, Joan, běž si hrát..." doporučil jsem jí a ona se tedy se svěšenýma ramenama odebrala zpátky. A já jsem osaměl u sebe v bytě a byl jsem samotný již takovou dobu. A přesto mi připadalo, že jsem osaměl až teď. V tu chvíli, co zavřela dveře.
A znovu a znovu se v mé mysli odehrávali četné rozhovory, které bych s Hermionou vedl. Ale neodhodlal jsem se k tomu, abych se zvedl a vyhledal ji. Seděl jsem tam dál na zemi, sám a osamělý.
A čas ubíhal dál. Do bytu mi najednou nosili víc a víc papírů a lejster a já měl tudíž víc a víc práce. Zahrabával jsem se do těch lejster schovávaje se před Hermionou a ani ona se příliš nesnažila o to, abychom se nějak často setkávali. Vídali jsme se u Harryho, který nám jednoho dne s Ginny oznámil, že čekají dalšího potomka a tak jsme oslavovali na počest toho mrněte. A ani byste nevěřili, jakou radost z toho měla Joana. Nemohla se dočkat, až spatří svého brášku či sestřičku. Ihned vymýšlela, kde bude mít postýlku a rozhodovala, o jaké hračky se rozdělí a o jaké ne. Měl jsem radost, to ano, a zvlášť když jsem viděla ty přešťastné výrazy Harryho a Ginny, ale přesto jsem se cítil zatrpklý a zasmušil jsem se ještě více.
A ten talián tomu nasadil korunu, poněvadž jednoho večera, kdy se konala další slavnost přivezl úplně novou dětskou postýlku a daroval ji Harrymu a Ginny, jež ho za to vynášeli do nebes a Hermiona se na něj pochvalně usmívala. On jen mávl rukou, že to nic nebylo, ale potěšeně se šklebil. Jen já jsem byl tou dobou natolik prozíravý, abych prohlédl ten jeho laciný trik, kterým si chtěl omotat manželský pár kolem prstu.
Dokonce se mi ten večer natolik znechutil, že jsem se zvedl a odešel jsem pryč. Přemístil jsem se k sobě do bytu a tam dělal svojí oblíbenou činnost. Klopil jsem do sebe Ohnivou whisky.
Myslel jsem si, že si ani nevšimnou, jak jsem se vypařil, ale opak byl pravdou. Všimli si toho. A dokonce nejen to, Ginny se na mne přišla i podívat.
Otevřela dveře mého bytu a naskytl se jí pohled na to, jak sedím u barového stolku a v ruce svírám sklenku, nad kterou plápolal drobounký plamínek, který mne pálil až někde v žaludku.
"Co to provádíš?" zeptala se zamračeně a zavřela za sebou.
"Co bych prováděl? Opíjím se," pokrčil jsem rameny. Znepokojeně se usadila k baru vedle mne.
"Ale proč to děláš?" nechápala.
"A proč to tebe zajímá? Běž raději támhle za Tondou a mě nech se tady v klidu opít, jako to dělám už pár týdnů," poprosil jsem ji. Upřímně.
"Rone! Co to s tebou je?!" obořila se na mne znenadání. "Poslední dobou jsi jenom věčně mrzutý a rozladěný! Dokonce i Joana si toho všimla!"
"Co by se mnou bylo? Se mnou nic není, jsem úplně v pořádku!" odpověděl jsem jí zatvrzele.
"Jo," pokývala hlavou. "A proto jsi teď odešel z večeře, kdy jsme měli hroznou radost z toho, že nám Antonio dal takový pěkný dárek. Vážně jsme nečekali, že ty, budoucí strejda toho prcka, prostě zamračeně odejdeš. Co tě žere?"
"Promiň, ale já to tam nemohl vydržet," pokrčil jsem rezignovaně rameny.
"To mi došlo," pravila suše, "ale já se teď ptala na to, co tě tak žere..."
"Mě nic nežere," začal jsem, ale Ginny mne sjela tak káravým pohledem, že jsem musel pokračovat. "Jenom mi připadá, že kolem toho taliána děláte až moc velký humbuk. Tu postýlku vám dal jenom proto, aby si vás a Hemionu omotal ještě víc kolem prstu, aby pak..."
"A proč jsi proti němu tak předpojatý? Vždyť on je docela fajn, navíc je to Hermionin přítel, s kterým bychom měli vycházet dobře pokud si jí chceme i do budoucna udržet v naší blízkosti, nemyslíš?" řekla a podívala se na mne. Odvrátil jsem od ní hlavu a zase jsem se napil. Ginny se ale škodolibě usmála a mávnutím hůlky proměnila všechnu whisky v prachobyčejnou vodu. Vyprskl jsem.
"Alkohol není zdravý, akorát si...-"
"Pro tebe možná, ale já nejsem těhotný, jestli sis nevšimla..." zabručel jsem. "Proč si taky všímat někoho, jako jsem já, co? Jsou tu dalekou příjemnější lidi, než nějaký bručoun Weasley, že jo. Například Tonda."
"Takže ty žárlíš," podotkla moje bystrá sestřička a založila si ruce na prsou.
"Na Tondu? Ani náhodou!"
"Tak za prvý," podívala se na mě přísně, "Není to žádný Tonda, ale Antonio. Za druhý, nechápu proč na něj žárlíš. Copak se musíš chovat jako malý kluk, kterýmu se nelíbí, když veškerá pozornost nesměřuje jen a jen na něj, ale i na někoho dalšího? Antonio je fajn, legrační, ví, jak se chovat a je to Hermionin přítel!"
Při těch jejích slovech jsem věděl, že jsem tenhle boj prohrál. Poraženě jsem se od ní odvrátil a svěsil hlavu. Sklenici s vodou, ve které původně jiskřila zlatavá tekutina, jsem uchopil zpátky do ruky a zakroužil s tou průzračnou, která se tam nacházela teď.
"No právě," hlesl jsem tiše, protože jsem si stále nebyl jistý tím, jestli to své sestře chci nebo nechci vyzradit.
"Co no právě?" nechápala nejdřív. "Že je Hermionin přítel?"
Nic jsem neodpověděl, jen jsem si dál kroužil vodou ve sklenici.
Zaznamenal jsem sestřin pohyb a následně se voda zbarvila dozlatova a na její hladině ze roztančily slabounké plamínky. Překvapeně jsem k Ginny vzhlédl.
"Tak to máš teda smůlu, brácha," poplácala mě po rameni a ještě mi pár kapek whisky dolila.
Toho večera tam se mnou dlouho seděla. Nejdřív se jen dívala, jak do sebe leju ten kouzelný nápoj a pak se snažil navázat se mnou konverzaci na jiné téma. Když to nešlo, vyzkoušela to současné. Hermionu.
A tak jsem musel poprvé ve svém životě požádat svojí vlastní sestru o to, aby opustila můj byt, protože jsem na rozhovor s ní pražádnou chuť. Ale měl jsem chuť na něco jiného? Nechtěl jsem být sám, ale ani nechtěl jsem být s někým jiným. Nechtěl jsem být zavřený v bytě, ale vůbec jsem netoužil po tom, abych se dostal na čerstvý vzduch. Jen jsem se tak poflakoval a přežíval.


1.kapitola

31. července 2007 v 13:09 | Pája |  A co sis myslel?
"Stlejdo?" zažvatlalo to malé černovlasé, co mi sedělo na klíně.
"Copak, Joan?" zeptal jsem se mé tříleté neteře a zahleděl se na ní. Většinou po mě chtěla, abych jí vyprávěl nějakou příhodu s jejím otcem, anebo abych jí vysvětlil něco, čemu nerozumí. Byl jsem celkem zvědavý, na co se mě to bude ptát tentokrát a tak jsem odložil noviny a věnoval jí pozornost. Mimoto... měl jsem ji ze svých neteří a synovců nejraději. Ne že bych například Fredovy děti neměl rád, ale s rodiči Joan jsem měl nejbližší vztah. Taky mi jí dávali často na starost. Získal jsem sice práci, ale tu jsem dělal doma. Vždy mi akorát přinesli ty dokumenty a já papíroval a papíroval. Práce celkem nudná, ale bylo to za dobré peníze a navíc v pohodlí domova, takže nebylo, co řešit. A tak když musel Harry trčet dlouho do noci v práci a Ginny zrovna tak, nebo chtěli jít někam spolu, šoupli mi malou Joanu do bytu, ať se jim o ní postarám.
"Já sem se chtěla zeptat, stlejdo, ploč taky nemáš malou holku nebo kluka, jako to má tseba stlejda Fled, Džódž, Bill a Čálí, s ktelejma bych si mohla hlát," řekla a upřela na mě ten svůj zelenej kukuč a určitě ani netušila, jak moc bych si takový dítko přál.
"No protože nemám žádnou manželku, která by jim mohla dělat maminku," vysvětlil jsem jí. Chvíli přemejšlela o tom, co jsem jí to vlastně řekl a pak pověděla:
"A ploč teda nemáš žádnou manželku?"
Stále na mě upírala ty svý nevinný oči a dožadovala se odpovědi. Vůbec jsem v tu chvíli netušil, co jí mám říct a tak jsem jen plácnul to první, co mě napadlo:
"No nemám, no... Dřív jsem měl jednu, ale manželé jsme ještě nebyli, ale teď už spolu nejsme."
"A ploč už spolu nejste?" zeptala se tím svým vysokým hláskem.
"Protože jsme se rozešli a ona odjela studovat. A teď se vůbec nevídáme," odpověděl jsem jí stručně. Opět chvilku přemejšlela a pak se na mě podívala s ustrašenou tváří.
"A maminka s tatínkem se taky lozejdou?" bála se a já se nedokázal nepousmát.
"Ale ne... To se neboj... Ty se jen tak nerozejdou. Na to se maj až moc rádi, víš," pohladil jsem jí po hlavě a chtěl si zas vzít noviny do rukou.
"A vy jste se neměli ládi, stlejdo?" zarazila mě Joana. Určitě v tu chvíli ani neměla ponětí, jak se já cítil a jestli ano, tak z ní rostla pěkná sadistka, to vám povím. Ale ne, určitě to netušila. Čtyřleté dítě nechápe, nemůže chápat, co se honí v hlavě dospělému člověku.
"To víš, že měli a moc..."
"Ale ne tak moc, jako maminka s tatínkem, viď stlejdo!" zasmála se spokojeně Joan a já jí prostě nedokázal říct "Ne, ale v tu dobu bylo všechno hrozně těžký." Prostě jsem jí nemohl povědět to, co byla skutečná pravda. Hermiona odjela studovat do zahraničí a já tu zůstal sám, jako kůl v plotě. To ona by prostě nechápala. Nevěděla, jaký peklo tu bylo, když Harry skoncoval s Voldemortem. Smrtijedi se začali chovat jako posedlí! Prostě zabíjeli toho, kdo jim stoupl před nos. Nešli po vládě, šli po lidech. A to po lidech jako jsem já, vy... jednoduše po civilistech. A Hermiona je civilista Navíc její rodiče jsou mudlové a to ještě víc přitahovalo smrtijedy. A nejednou už jí málem měli! Musel jsem se s ní rozloučit, prostě musel. A tak je to pět let zpátky, tuším že někdy v srpnu, co jsem jí naposledy spatřil. Sem tam si napíšeme nějaký ten dopis, ale z počátečních vroucných slovíček, které byly v těch prvních dopisech, se stali formální a neutrální slova. Z několika popsaných stran papíru jsme se omezili na pár narychlo napsaných řádků, ve kterých jsme si napsali pouze, že se máme dobře, jakou mám já práci a jak jí to jde na vysoké škole. Nic víc.
A Joan na mě pořád hleděla tím jejím naivním dětským pohledem, který jasně celému okolí říká "svět je krásný a dokonalý" a vůbec netuší nic o tom, jaké nástrahy plné bolesti na ní číhají, tak jsem nedokázal udělat jinak a musel jsem ji opět pohladit po vlasech a utvrdit ji v tom, že jsem Hermionu neměl tak rád, jako se mají rádi její rodiče.
Zanedlouho mi usnula na klíně a tak jsem jí vzal a uložil do mé postele a sám jsem si ustlal v obýváku na pohovce. Ráno v šest hodin mě probudilo jakési šramocení v bytě. Rozlepil jsem oči a zahlédl jsem Ginny, jak spěchá pro svou dcerku do ložnice. Už si jí šla odvést. Opět jsem tedy oko zavřel a usnul jsem ještě na pár dalších hodin.
O několik dlouhých týdnů později ke mě opět někdy kolem třetí hodiny odpoledne přivedl Harry Joanu na hlídání, ale tentokrát nevzal jen ji, ale i Marka, mého dalšího synovce - byl to už v pořadí druhý syn Billa a Fleur a shodou okolností se narodil jen pár dní před Joanou. Ti dva si spolu skvěle rozuměli. To znamenalo, že ten den jsem to měl celkem bez práce. Nemusel jsem je nijak zabavovat a vymýšlet hry a mohl jsem se plně věnovat své práci.
Než však Harry odešel, zastavil se u mě a potichu, aby to děti neslyšely, mi oznámil:
"Psala mi Hermiona."
Podíval jsem se nechápavě na něj. Tak mu psala, no. Co já s tím? Mě psala asi zhruba před měsícem, že se zrovna učí na poslední zkoušky na škole. Když jsem se tak něj pořád nechápavě díval a i jemu došlo, že mi nejspíš nedocvakl smysl toho, proč mi to říká, pokračoval:
"Prý ti asi před měsícem psala, že se učí na zkoušky. No a teď už je má všechny za sebou. Znáš Hermionu... prostě všechno bez problémů zvládla. A tak sháněla práci a teď jí přišla nabídka na práci tady v Londýně. Navíc přímo na ministerstvu. Dělala by něco jako soudkyni. Tedy... pár let by dělala nějakou odbornou poradkyni, ale prý většinou tak po třech letech je přesunou výš. No a tak se vrací sem k nám!"
Rozhodil rukama, jakoby mi oznamoval nějakou senzaci. Senzace to byla, copak o to, ale já jsem z toho v tu chvíli úplně zkoprněl. Zíral jsem na něj s otevřenou pusou.
"Takže... Her...Hermiona se vrací?" vykoktal jsem nakonec ze sebe.
"Jo, nejspíš to tak vypadá..." mrknul na mě poťouchle.
"Já myslel, že už se do konce života neuvidíme," svěřil jsem se mu po chvilce zaraženého mlčení. "A už jsem se s tím tak nějak začínal smiřovat..."
"No to víš... Člověk nikdy netuší, co se mu přihodí..." mávnul Harry světsky rukou a melancholicky ze zadíval z okna. "Máme pro vás s Ginny jednu zprávu... Ale to vám povíme stejně až to bude jisté."
Neposlouchal jsem ho. Měl jsem v hlavě zmatek. Těšil jsem se na Hermionu. Hrozně moc jsem se na ni těšil! Přece jenom to byla spoustu let má nejlepší kamarádka. Něco jako Harry. Přál jsem si ji vidět. Přál jsem si zjistit, jak moc se změnila, jestli je pořád stejná a jestli s ní ta vysoká škola něco neudělala. Doufal jsem ale, že to bude pořád ta samá Hermiona, kterou jsem znal z Bradavic. Pořád jsem jí tak nějak viděl, jak s nadšením bojuje za práva skřítků, anebo jak nám plánuje rozvrhy, kdy se co máme učit a honí nás do psaní úkolů. Pořád jsem jí před sebou viděl takovou a možná to byla právě ta osudová chyba.
*
Sedl jsem si k jídelnímu stolu, který pro tuhle příležitost Ginny prostřela bílým svátečním ubrusem, ke každému talíři umělecky poskládala temně rudé papírové ubrousky do neobvyklých tvarů a do sklenic, které se jen leskly, nalila každému dospělému červené víno. Malá Joan nemohla pochopit, proč jí její matka taky nenalila.
"Až budeš starší, tak se budeš moct napít, neboj..." umírnila ji Ginny a prázdnou láhev odložila stranou. Sedla si vedle svého manžela a opřela si hlavu o ruce.
Hermiona doposud nepřišla. Zdálo se mi to podezřelé, protože vždy bývala všude včas. Když jsem se ale zeptal Harryho, jestli Hermiona vůbec ví, že je pozvaná, tak mě s potutelným úsměvem ujistil, že je jí skutečně známo, že jí očekáváme.
Nevnímal jsem, o čem mluvila Ginny a nechápal jsem, co mi to Harry vysvětluje. A když mě jeden z těch dvou oslovili, polekaně jsem s sebou trhnul.
"Rone, uklidni se..." radila mi Ginny a pobaveně se usmívala mému rozrušení. Počkej holka, já ti to někdy připomenu, říkal jsem si v duchu, když v tom se dveře otevřeli a... ona v nich stála.
"Zdravím," řekla zvesela a zazubila se na nás a já měl pocit, že se rozskočím radostí. Měla sice vlasy nějakým záhadným způsobem upravené a oči zvýrazněné nějakým tím tmavítkem, ale byla to ona. Nevypadala nijak výstředně, ani nijak jinak než jsem jí znal. Byla to prostě Hermiona. Hermiona Grangerová.
Díval jsem se na ní jako pitomec. V tu chvíli jsem si to neuvědomoval, ale teď už to vím. Byla krásná. Tak krásná jako bývala dřív a možná ještě o něco víc. Ani jsem nedokázal odpovědět jí na pozdrav, jak jsem byl zaskočený. Ginny hned vyskočila a šla Hermionu radostně obejmout, ale já seděl jako přibitý k židli.
Tu se ale dveře otevřely podruhé. Objevil se v nich zhruba stejně starý muž, jako jsme byli my. Byl vysoký, že se ve dveřích pomalu musel sehnout. Hned na první pohled mi bylo jasné, že to musí být nějaký Ital či Španěl, protože to byl vyloženě jižanský typ. Váhavě na nás mávnul rukou.
"Dobrý den," pozdravil zvučně.
"Abych nezapomněla," pospíšila si Hermiona. "Tohle je Antonio, můj přítel."
Při těch slovech ji objal kolem pasu a ona se na něj šťastně usmála. A já toho dne již podruhé nenacházel slov.
zdroj: http://brabikate.blog.cz

úvod- povídky

31. července 2007 v 13:03 | Pája |  Povídky
Předem upozornuji, že povídky, které sem budu dávat, nebudou napsané mnou, ale vždy pod 1. a poslední kapitolu povídky pro jistotu dám zdroj. :)
tak to je vše a jdu hledat povídky o Hermioně a Ronovi :)

11.diplomek

31. července 2007 v 12:48 | Pája |  naše výhry

avatary

31. července 2007 v 10:54 | Pája |  ER- blendy a avatary
Avatar made by IsnaniAvatar made by IsnaniAvatar made by IsnaniAvatar made by IsnaniAvatar made by Isnani
Avatar made by IsnaniAvatar made by IsnaniAvatar made by Isnani
Avatar made by IsnaniAvatar made by IsnaniAvatar made by IsnaniAvatar made by IsnaniAvatar made by IsnaniAvatar made by Isnani
Avatar made by IsnaniAvatar made by IsnaniAvatar made by IsnaniAvatar made by IsnaniAvatar made by IsnaniAvatar made by Isnani
Avatar made by IsnaniAvatar made by IsnaniAvatar made by IsnaniAvatar made by IsnaniAvatar made by Isnani
Avatar made by IsnaniAvatar made by IsnaniAvatar made by Isnani
Avatar made by IsnaniAvatar made by IsnaniAvatar made by IsnaniAvatar made by Isnani
Avatar made by IsnaniAvatar made by Isnani
Avatar made by IsnaniAvatar made by IsnaniAvatar made by IsnaniAvatar made by IsnaniAvatar made by Isnani
Avatar made by IsnaniAvatar made by Isnani